Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 11



ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ

můžeš / číslo 11 - 2012

Kdo je PhDr.

Petra Vrtbovská, Ph.D.

Vystudovala Pedagogickou fakultu

UK, několik let učila nazákladní škole

anaPrvním obnoveném reálném

gymnáziu. Absolvovala studium vIrsku

avUSA.

Doktorské studium absolvovala

naFilozofické fakultě UK. Pracovala

pro velvyslanectví Velké Británie vČR.

Tady se seznámila se systémem péče

okojence aděti veVelké Británii.

Institut náhradní rodinné péče, jehož

je ředitelkou, provozuje odroku 2004

občanské sdružení Natama. To se

zaměřuje navyhledávání apřípravu

nových pěstounů arodičů, odborné

provázení pěstounských aosvojitelských

rodin aporadenskou aterapeutickou

práci sdětmi asrodinami.

info

Dá se finančně vyjádřit, co je prospěš-

nější – péče oděti vústavech, nebo

vpěstounských rodinách?

Náklady navelmi dobře organizovanou

akvalitní pěstounskou péči tohoto typu

dosahují asi 60 procent nákladů vústavech.

Ušetřili bychom asi 40 procent apro děti je

to mnohonásobně lepší.

Jak se lidé pro pěstounství vybírají

aprověřují?

Kde byli vzahraničí chytří, vytvořili systém,

který zaručuje, že náhradní rodiče prověřují

odborníci, ne úřednice namagistrátu. Unás

to zatím není. Musí ale vzniknout efektivnější

systém, ten stávající je nefunkční aroztříště-

ný. Každý kraj má svůj systém, není to jed-

notné. Dosavadní systém je závažně chybný.

VNatamě zájemce opravdu prověřujeme.

Je důležité fyzické zdraví isociální zázemí.

Bryskně poznáte, jestli se tím hodlají živit

anapříklad se vyplatit zdluhů, to rychle

vyhmátnete. Pak je důležité psychické zdra-

ví acelková psychická stabilita. Ne každý

může být kosmonaut ane každý může být

pěstoun. Dále je třeba prověřit, jestli jsou

flexibilní aschopní spolupracovat sostat-

ními, neboť je to ináročná administrativní

ikoordinační činnost aučení se ododbor-

níků, když je například dítě vkontaktu se

svou biologickou rodinou. Pravidelně vás při

pěstounské péči kontroluje nějaký odbor-

ník atuto složitou komunikaci navšechny

strany musí zájemce zvládnout.

Kdo aproč neprojde prověřováním?

Lidé mají různou motivaci ane každá mo-

tivace je dobrá. Když eliminujete potřebu

platit dluhy, tak jsou to idalší důvody. Na-

příklad: my máme stejně staré děti achce-

me pro ně kamaráda. To nejde. Dítě, které

přijde, má zminulosti řadu problémů. Jenže

zájemci chtějí, aby si sjejich dítětem někdo

hrál, chtějí hračku pro své dítě – adostanou

ktomu problém. To je rizikový faktor.

Další skupina jsou lidé vevěku prarodičů,

cítí se opuštění, doufají, že budou mít doma

někoho, kdo je bude mít rád. To je zcela vy-

loučená motivace. Další problematickou sku-

pinou jsou ženy, které se rozhodnou žít samy.

Ikdyž často dostávají děti dopěstounské péče

ikadopci. Taková žena má závažné důvody,

proč nechce žít spartnerem, apartnerem

se pro ni nevědomky stane přijaté dítě. Tyto

ženy také touží poněkom, kdo je bude mít

rád. Pak jsou zde lidé, kteří odítě přišli.

Často nás oslovují ti, co krátce předtím

ztratili dítě adoufají, že tím ránu zalepí. To

je taky riskantní. Jsou ovšem také žadate-

lé, kteří ztrátu odtruchlí, vhodně zpracují

arozhodnou se, že jsou ještě schopni se

oněkoho starat, ikdyž to nebude jejich

vlastní dítě. Pak je kategorie lidí, ukterých

se ukáže, že mají sociální emocionální zátěž

adalší zátěž by neunesli. Vneposlední řadě

jsou někteří lidé také nějakým způsobem

duševně nemocní.

Prověřujete si zpětně osudy dětí? Jejich

emocionální ifyzický rozvoj?

My rodinám poskytujeme trvalou poraden-

skou péči adítě stále sledujeme. Když dítě

vyjde zústavního pohřebiště aocitne se

vrodině, začne se poněkterých stránkách

přirozeně rozvíjet, stačí jen trochu lepší pro-

středí. Ale také má hluboká traumata, která

potřebují práci spsychologem aterapeutem.

Vrodině je ale najejich vyléčení šance. Je

prokázáno, že jen deset procent dětí, které

prožijí až doosmnácti let svůj život vkoje-

neckých ústavech adětských domovech, je

vživotě vnějakém ohledu úspěšných. Deva-

desát procent skončí špatně, vtéto skupině

je větší předčasná úmrtnost, propad mezi

závislé naalkoholu adalších látkách, jsou

větší adepti nakriminální činnost. 

SLOUPEK

Daniely FILIPIOVÉ

Prezidentovo

veto nechápu

Veto prezidenta republiky ohledně pěstoun-

ské péče jsem opravdu nepochopila. Prý

nám EU nemá co diktovat. Ano, mnohdy

jsem sama znechucena tím, co vše nám

EU nařizuje. Ale kritika vysokého počtu

dětí vnašichústavních zařízeních je zcela

oprávněná.

Jsme jedinou zemí vEvropě, kde se děti

dotří let umísťují doústavních zařízení.

Vostatních zemích EU existují zákony, které

umísťování děti dotří let, vněkterých až

dodvanácti let doústavních zařízení přímo

zakazují.

Náš systém péče oohrožené děti je roztříš-

těn. Patří dokompetence MŠMT, MPSV

aMZd. Péče oty nejmenší spadá právě pod

ministerstvo zdravotnictví. Automaticky se

předpokládá, že tyto děti potřebují zdravotní

péči. Ano, jsou zde děti, které mají zdravotní

postižení azdravotní péči potřebují, ale těch

je velmi malé procento aioty je mnohdy

možné postarat se vrodinném prostředí.

Ústavní zařízení je neosobní adrahé. Péče

odítě vústavu stojí průměrně 40 tisíc korun

měsíčně. Pokud by rodiny vnesnázích do-

staly třetinu či čtvrtinu této částky, byla by

mnohdy polovina problému vyřešena, ne-li

problém celý. Musí být vzájmu státu ústavy

zrušit nebo zachovat jen nezbytné mini-

mum apomoci rodinám nejen finančně, ale

zejména sociálním poradenstvím, aby dítě

vrodině mohlo zůstat. Teprve vtěch přípa-

dech, kdy veškerá snaha selže, má nastoupit

pěstounská péče.

Záměrem MPSV je, aby děti, které zjaké-

hokoliv důvodu nemohou vyrůstat usvých

biologických rodičů, našly místo upěs-

tounů, kteří jim neupírají právo znát své

rodiče astýkat se snimi arodinné prostředí

„pouze“ nahrazují. Děti se tak přirozeně

naučí roli matky, otce adětí. Naučí se, jaké

to je žít vrodině.

Před mnoha lety jsem měla tu čest seznámit

se osobně sprofesorem Zdeňkem Matějč-

kem, psychologem, který se věnoval studiu

duševního asociálního vývoje dětí vústa-

vech. Pan profesor sledoval konkrétní děti

zústavů až dojejich dospělosti azaložení

rodiny. Drtivá většina těchto „dětí“ nedoká-

zala vrodinném životě žít, natož vychová-

vat své děti. Neměly totiž přirozený vzor.

Výchova dítěte není jen otom, že jim dáme

jídlo aošacení, že říkáme, co mají či nemají

dělat, ale vychováváme je hlavně tím, jak

se jeden kdruhému chováme, jak žijeme

každodenní život.



Autorka je senátorka.

Problematickou

skupinou jsou ženy,

které se rozhodnou žít

samy. Taková žena má

závažné důvody, proč

nechce žít spartnerem,

apartnerem se pro

ni nevědomky stane

přijaté dítě.