Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 53

53

z mého pohledu byla Linda, žena, kte-

rá vše, co vyřkne, musí proti své vůli

opakovat. Je to možná jednak tím, že

porucha pro mne byla dosud nezná-

má, nikoho s tímto problémem ne-

znám a nemám představu, jak se ve

skutečnosti projevuje, a jednak proto,

že Beáta Hrnčiříková tak „netlačila na

pilu“. Fraškovitost příběhu však byla

očividně záměr režie, proto hercům

podání jejich postav nelze vytýkat.

Všem protagonistům se ovšem

musí přiznat jedno – hrát v prostoru,

kde bylo přes 30 stupňů Celsia a kde

se diváci potili i bez hnutí vsedě, je

bez ironie hrdinské.

NEKOREKTNOST – KOZUBOVA

PŘIROZENOST

To, že si divadlo Mír tuto původně

francouzskou hru vybralo k čes-

kému zpracování, asi neudiví, a to

vzhledem k tomu, že především

herec Štěpán Kozub je známý tím,

že rád překračuje hranice trapnosti

a zkouší, kolik publikum „vydrží“.

Téma, v němž jsou terčem posmě-

chu lidé trpící nějakým znevýhod-

něním, může být v dnešní korektní

době na hranici přijatelnosti, ale zdá

se, že evropské publikum je schopno

přijmout i takový příběh, který navíc

nakonec ve svém závěru zdůrazňuje,

co je na vztazích mezi lidmi hezké –

vzájemná pomoc a empatie.

Za mořem by pravděpodobně

obsazení hry muselo být již podle

standardů Hollywoodu – role postav

stižené těmito poruchami by muse-

ly být obsazeny skutečnými lidmi

s OCD. Ale jak víme už z Cimrmanů,

i opilce zahraje lépe střízlivý… Ale

toto téma je jistě na jinou debatu. Ra-

ději bych zdůraznila křehkost téma-

tu a možnost přistoupit němu jinak,

než jak se jej ujalo divadlo Mír v re-

žii Alberta Čuby. Podle mého by mu

prospělo méně třeskutosti a fraško-

vitosti – vyniklo by tak v citlivějším

pojetí. V „tichu“ vyzní mnohé věci

lépe, mohou se nás uvnitř do tknout

a zanechat krom rozvibrované brá-

nice také pocity jemnějšího rázu.

JÍT, ČI NEJÍT?

Doporučila bych představení zná-

mým? Jestli hledají prožitek z da-

ného tématu, tak si moc neužijí.

Kdo chce však vidět Štěpána Kozu-

ba v jeho komediálním živlu, nechť

si nenechá ujít, až opět divadlo Mír

vyrazí na štaci do Prahy. Já si raději

počkám na nějakou dramatickou roli

v podání tohoto jedinečného herce,

protože právě v této poloze mě do-

slova uhranul. 

Sehraný herecký

tandem – Štěpán

Kozub (Otto)

a Vladimír Polák

(Václav)