Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 12

REFLEKTOR / PÉČE O LIDI S POSTIŽENÍM

motných lidí s mentálním postiže-

ním a jejich rodin,“ vysvětluje paní

Kotačková a její manžel dodává, že

v tom zároveň tkví úskalí s financo-

váním: „Jelikož nejsme poskytovatel

sociální služby, nedostáváme dotace.

Žijeme z darů od sponzorů a nada-

cí, jako je třeba Konto Bariéry. Další

možností je podávání projektů, což je

velmi náročné a musíte si uvědomit,

že zatímco jinde to dělají školení pro-

fesionálové, tady to po večerech sepi-

sují neškolení rodiče, kteří mají jinak

svých starostí dost. Nehledě na to, že

naše generace se u toho musela ještě

naučit poprat s novou technikou…“

Důkazem, že Kotačkovi moderní

technologie ovládli, je fakt, že Konto

Bariéry našli na internetu. „My mu-

síme pořád hledat nějaké zdroje. Paní

Jirků je úžasná a všichni lidé kolem

ní taky,“ říká se slzami dojetí v očích

paní Marie a dodává: „Před deseti lety

nám pomohla získat auto, co nám do-

dnes úžasně slouží při akcích našeho

společenství. Do té doby se musela

používat auta jednotlivých členů.“

Členů má zmíněné společenství

sto padesát. Počítají se mezi ně jak

samotní lidé s postižením, tak je-

jich blízcí. Pan Kotačka odhaduje,

že v rámci okresu ale žije zhruba

dvojnásobek osob, kterých se tato

problematika týká. Objevují se prý

noví a mladší, ale jinak členská zá-

kladna spolku celkově stárne, ně-

kterým „klientům“ je i přes padesát

let. O společné zážitky a vzpomínky

však rozhodně není nouze.

ŽIVOT KOMUNITY

Klub pořádá každotýdenní setkání,

pravidelné výlety, společná grilová-

ní, kulturní akce, turnaje v bowlingu

nebo rehabilitační a ozdravné poby-

ty u moře. „Navštěvují nás i známé

tváře, jako třeba herec a moderátor

Vlasta Korec nebo zpěvačka Hei-

di Janků. Kdysi i Václav Havel nebo

paní Dana Zátopková. Vzpomínám si,

jak jeden chlapec panu prezidentovi,

který už byl hodně nemocný, přál

hodně zdraví a on ho tak dobrácky

pohladil a říkal: Díky, hochu, ale lepší

už to asi nebude. Pár měsíců nato ze-

mřel. Těší nás jejich zájem a že váží

cestu až k nám, protože, co si bude-

me povídat, jsme tu trochu stranou.

Největší akcí je pak ples, kam zavítá

i přes tři sta lidí. Donedávna se nám

do něj i dalších akcí dařilo zapojovat

studenty z místní zdravotní školy.

To považujeme za nejlepší formu

integrace. Víte, u našich dětí nelze

očekávat, že se zapojí do společnos-

ti ve škole jako třeba vozíčkáři, ale

na těchto neformálních setkáních

je úžasné vidět, jak se všichni baví.

Mladá hezká děvčata vedle našich

dětí. Navzájem se poznají a pevně

věříme, že takové zkušenosti pak

budoucí zdravotnice dokážou pře-

nést do své profese,“ líčí Marie Ko-

tačková, která lituje, že po změně

vedení zdravotnické školy se spolu-

práce momentálně přerušila.

Vzájemné poznání obou světů je

přitom velké a klíčové téma. „Bez

osobní zkušenosti si to nikdo nedo-

vede představit. Třeba politici, kteří

moji ženu a další zástupce vlídně při-

jmou, ale nic nechápou, by si to měli

přijít vyzkoušet, byť na jediný den.

Do toho se ale nikomu nechce,“ říká

pan Jaroslav Kotačka, který během

našeho povídání průběžně odbíhá do

domu za dcerami, které o návštěvě

sice vědí, ale nejeví o naši přítomnost

zájem. Dům se zahradou stojí na úpl-

ném okraji města a podle slov obou

manželů je to jejich oáza a útěk před

lidmi. Nechtěli už poslouchat ne-

ustálé narážky, urážky a poznámky

od sousedů. „V naší situaci se musíte

smířit s tím, že vás okolí nepřijme,

což se bohužel týká i vlastní rodiny,“

vypráví s pohnutím v hlase paní Ko-

tačková.

Ohromně vděčná za podporu je

svému manželovi i téměř stole-

té mamince, která s nimi také bydlí

a o niž se rovněž stará. Vrací jí tak

podporu, které se jí dostávalo dříve

při péči o vlastní dcery. „To, že jsem

někdy mohla na nějaká politická jed-

nání a konference, třeba i na několik

dní, je jejich zásluha. Kromě nich je

nám blízká ještě jedna rodina man-

želů z Ukrajiny, co už v Čechách žijí

a pracují dvacet let. Ti nás pravidel-

ně navštěvují, pomáhají nám a jejich

děti jsou pro nás jako vnoučata, která

nikdy mít nebudeme. Však nám také

říkají babičko a dědo, píší nám z do-

volené a dávají dárky. Je to krásné

a moc si toho vážíme,“ říká paní Ma-

rie opět se slzami v očích.

HAPPY END CHYBÍ

Bylo by hezké končit naše povídání

optimisticky, ale bylo by to faleš-

né vykreslení myšlenek lidí, kteří

svým životem dokazují velkou sílu,

ale zároveň jsou plni úzkosti. Snad

každý, kdo má potomka, si dovede

představit, jaké obavy o budoucnost

svého dítěte rodič má. Těžko přeno-

sitelná je už zkušenost, když víte, že

bez vaší péče je téměř jistě odsou-

zeno k záhubě. Ano, zní to tvrdě, ale

Navštěvují nás i známé

tváře, jako třeba herec

a moderátor Vlasta Korec

nebo zpěvačka Heidi

Janků. Kdysi i Václav

Havel nebo paní Dana

Zátopková.

Manželé Kotačkovi

zasvětili svůj život

péči o své dcery

a pomoci lidem

v podobné situaci.