Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 15

15

spánku. „Pamatuju si z toho jen tmu

a pak světlo na konci tunelu. Těžko

se to popisuje, ale bylo mi nesmírně

příjemně. Jen mi bylo líto lidí, kteří

mě v tu chvíli viděli. Prý jsem tehdy

otevřela oči, ale se svým okolím ne-

komunikovala, jen jsem ležela,“ popi-

suje okamžik probouzení Pavlína.

DLOUHÁ CESTA

KPRVNÍM KROKŮM

Po hospitalizaci v Motole hledali ro-

diče pro svou dceru následnou in-

tenzivní péči. Po první velmi nepří-

jemné zkušenosti v Praze, kde ležela

často nepřikrytá mezi devadesáti-

letými lidmi, ji převezli do zdravot-

nického zařízení Chronicare v Nym-

burku. Výživu přijímala hadičkou

vedoucí do nosu, měla tracheostomii

a sama se nedokázala ani posadit.

„Dostala pokoj hned naproti ses-

třičkám, takže ji měly stále na očích

a mohl k ní i její přítel. Vystavili jsme

jí tam fotky z doby, kdy byla zdravá,

aby i personál viděl, jak žila předtím,“

líčí maminka.

Po těžké operaci mozku nemohla

Pavlína se svým okolím komuniko-

vat jinak než mrkáním. „Jedna ses-

třička se mě ptala, kolik mám sou-

rozenců a jestli jsou to kluci nebo

holky. V duchu jsem si říkala, že je

hrozně zvědavá, ale ona testovala

mou paměť,“ vzpomíná. Nikdo totiž

tehdy nevěděl, nakolik krvácení do

mozku ovlivnilo Pavlínin intelekt.

„Nikdy také nezapomenu na chvíli,

kdy dcera dostala do ruky molitano-

vý míček a najednou ho v levé ruce

trochu stiskla. Byla to známka toho,

že svaly můžou opět fungovat,“ líčí

maminka Dáša.

V Nymburku ale Pavlína mohla

zůstat jen měsíc. Rodiče proto zažá-

dali o pobyt v Rehabilitačním ústavu

v Kladrubech. Nebylo tu ovšem mís-

to hned, a tak Pavlínu na tři týdny

převezli ještě na Kliniku rehabilitač-

ního lékařství ve Fakultní nemocnici

v Hradci Králové. I tady dělala po-

kroky, i když byla stále velmi slabá.

Nohy jí nesloužily a pohybovala se

na vozíku. „Jednou přivezli vysoké

chodítko, Pavlínka se zapřela ru-

kama a udělala prvních pár kroků.

Vyběhl se na to podívat i pan doktor

se sestřičkami a všichni jí nadšeně

tleskali,“ vzpomíná s dojetím v hlase

maminka Dáša a pokračuje ve vy-

právění: „Později nám lékaři řekli,

že přežila i díky tomu, že měla velmi

dobrou kondici. I proto jsem jí poz-

ději v Kladrubech nad postel vysta-

vila stříbrnou medaili z mistrovství

světa, kterou vybojovala ve skupi-

nových tancích v jazzdance,“ vypráví

Dagmar. I když to měla z Trpišova

u Slatiňan, kde rodina žije, přes sto

kilometrů, byla u své dcery denně.

KONEČNĚ DOMA

V Kladrubech si Pavlína pobyla

tři měsíce a rehabilitační zařízení

opouš těla v červnu 2019 s pomocí

chodítka. Vozík už nechtěla ani vidět.

I doma dělala všechno pro to, aby se

její stav dál zlepšoval. Rodiče jí zaří-

dili individuální rehabilitaci, včetně

Dostala pokoj hned

naproti sestřičkám, takže

ji měly stále na očích

a mohl k ní i její přítel.

Vystavili jsme jí tam

fotky z doby, kdy byla

zdravá, aby i personál

viděl, jak žila předtím.