Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 10

REFLEKTOR

Kdo to nezažil,

nepochopí

Různé organizace, kterým pomáhá Konto Bariéry,

si volí emočně zabarvené názvy, jiné nikoliv.

Neznamená to však, že by se za jejich prací neskrývaly

silné lidské příběhy. Platí to ioSpolečnosti pro podporu

lidí smentálním postižením vČeské republice, z. s. –

pobočný spolek Třebíč, jemuž již léta také slouží

užitkový vůz zprojektu se společností Globus.

Text: RADEK MUSÍLEK

Foto: MILAN JAROŠ

Proč ta zmínka o jménech v úvo-

du? Za poměrně formálním názvem

spolku se (vedle desítek dalších)

odehrává velmi neformální příběh

manželů Marie Kotačkové (71) Ja-

roslava Kotačky (75). Těm se v roce

1974 narodily dcery Denisa a Mari-

ka, obě s těžkým mentálním a kom-

binovaným postižením. Péči o ně

a podpoře lidem v podobné situaci

zasvětili svůj život, ale jak sami říkají,

na jeho sklonku, kdy docházejí síly,

se cítí vyčerpaní a bez podpory státu.

Mají obavy, co bude dál. Během na-

šeho povídání se velká vnitřní ener-

gie a entuziasmus střídaly s úzkostí

a smutkem.

Až do roku 1992 paní Kotačková

chodila vedle péče o své dcery do

práce. Když se s manželem v době,

kdy bylo dcerám osmnáct, začali

shánět po nějakém stacionáři, zjistili,

že na Třebíčsku žádný není. Podobné

problémy řešili i další rodiče z okolí.

Rozhodli se proto založit pobočku

zastřešující organizace, aby se situa-

ce změnila k lepšímu.

Tradiční scénář, který byste jako

přes kopírák v různých obměnách

potkali po celé republice. Mnoho

z rodičů, kteří před třiceti lety s elá-

nem, i když trochu z nouze, zaklá-

dali spolky, organizace a neziskovky,

jsou dnes seniory nebo k tomuto

věku míří. Mnozí se přitom nemo-

hou zbavit dojmu, že systém tři de-

kády hřešil na jejich síly, ale teď není

připraven je podpořit. „Přitom peču-

jící rodiče státu ušetří miliony, ne-li

víc,“ říká pan Kotačka.

SETKÁNÍ SVÁCLAVEM HAVLEM

Když paní Kotačková odešla z práce,

bylo pro ni psychicky náročné věno-

vat se pouze péči o Mariku a Denisu,

které mají vedle mentálního postiže-

ní také poruchu autistického spektra,

nemluví a občas dostávají epileptic-

ké záchvaty. Dnes už má především

Marika navíc problémy i s chůzí

a motorikou.

„Prvním úspěchem bylo, když se

nám po setkání s Václavem Havlem

podařilo prosadit založení stacioná-

ře. Byli jsme překvapeni, že po třech

měsících od naší iniciativy zahájil

provoz,“ vzpomíná s nadšením paní

Kotačková a dál radostně líčí aktivi-

ty třebíčské společnosti na podporu

lidí s mentálním postižením: „Rych-

le jsme rozvíjeli naši činnost. Dostali

jsme klubové prostory a přidávali se

k nám další lidé. Napojila se i místní

Charita a založila další stacionář –

Úsměv. Musím ale dodat, že my na

rozdíl od nich nemáme žádnou regis-

trovanou sociální službu. Věnujeme

se klubové, zájmové a volnočasové

činnosti, pořádáme různé pobyty

a výlety. I když se zároveň snažíme

také o zlepšování kvality života sa-

Prvním úspěchem bylo, když se

nám po setkání s Václavem Havlem

podařilo prosadit založení stacionáře.

Byli jsme překvapeni, že po třech

měsících od naší iniciativy

zahájil provoz.