Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 52

KULTURA / RECENZE

ložena především na situačním hu-

moru, gagu a ano, ve velké míře na

lavinách sprostých slov řinoucích se

z Ottových úst, velmi jednoduchou

kostru, kdy se osudy šesti zcela ci-

zích lidí protkají v časoprostoru, vzá-

jemně se nějak ovlivní a na konci se

rozejdou.

VULGARITA

COBY KOŘENÍ JAZYKA

Tak jako humor je považován za ko-

ření života, sprosté slovo má tuto

funkci v jazyce. Dobře zvolená vulga-

rita může zkratkou vyjádřit i složitou

situaci nebo člověk jejím užitím může

k dané věci pregnantně vyjádřit svůj

postoj. Toto se ale netýká lidí, jimž

daná porucha způsobuje koprolálii,

tedy slovní projev i chování, jež je

proti jejich vůli zatíženo potřebou ří-

kat (vykřikovat) v jinak zcela neutrál-

ním vyjádření tabuizovaná slova. A že

se jimi v Ottově případě nešetří.

Řetězce sprostých slov i vulgár-

ních gest kupodivu publikum kolem

mne velmi bavily. Během předsta-

vení jsem se přistihla, že přemýšlím

proč. Že by šlo o uspokojení z toho, že

tabu spros toty je „poraženo“ a že to,

zač se člověk většinou stydí nebo co

je považováno za „nízké“, má najed-

nou hlavní prostor na jevišti? Nevím.

Zůstal mi jen pocit, že prostě čeho je

moc, toho si jaksi „příliš nevážím“.

JAKO ZE ŽIVOTA… OPRAVDU?

Ze všech ztvárněných postav hry

jsem vnímala jako nejpodařenější

postavu taxikáře Václava v podá-

ní Vladimíra Poláka. Byl věrohodný.

Daná porucha doplňovala jeho troš-

ku nerudnou povahu, ale jak uvidí-

me na konci příběhu, také citlivou

a empatickou stránku Václavovy

osobnosti. Další mužskou postavu

zhmotnil Robin Ferro. Hrál Roberta,

jehož kromě specifické kompulziv-

ní poruchy definoval způsob mluvy

– přepálená „pražština“. Tento spe-

cifický akcent mají herci v souboru

již „nahráblý“ z období skečů Tři ty-

gři, které jsou přístupné na YouTube

a jimiž získali velkou popularitu. Ve

francouzském originále se postava

Roberta ničím podobným nevyzna-

čuje, jde o invenci českého zpraco-

vání. Jde o humor „instantní“, který

sice okamžitě zafunguje, ale moc vás

ničím neobohatí.

Kozubův Otto je více Štěpán Kozub

= komik než postava této specifické

hry. Jeho fungování na scéně je po-

dobné jeho jiným rolím. Je jasné, že

postavě dodal svůj svéráz, ale jedna

věc mi po bližším prostudování pro-

blematiky Touretteova syndromu

v jeho podání „nehrála“. Slovní tik to-

tiž, když jím člověk opravdu trpí, není

zasazen do věty v určité gramatické

podobě. Naopak, ve větě se objeví na-

prosto izolovaně a nezávisle na zbyt-

ku věty. V promluvách Otty však jsou

vulgarismy skloňovány a časovány

tak, aby dodaly původně neutrální

větě potřebný dvojsmysl či sprosté

vyznění. V originále je to jednodušší –

francouzština nemá skloňování, tudíž

vložené (sprosté) slovo ve větě fungu-

je dvojsmyslně bez úpravy.

Tři muže na jevišti doplňovaly tři

ženské protějšky (a čtvrtá, již zmíně-

ná zdravotní sestra, ztvárněná Petrou

Mikulkovou). Také ony přišly na terapii

kvůli různým poruchám. Marie Anna

Kupcová coby Marie, Lada Bělašková

coby Blanka a Beáta Hrnčiříková jako

Linda. Také u nich, především prv-

ních dvou ženských představitelek,

bylo znát, že jejich vyjádření poruch

bylo spíše karikaturou či fraškou.

Je možné, že to tak vnímám z toho

důvodu, že znám lidi, kteří podobné

problémy mají, a ve skutečnosti to

prostě vypadá jinak. Nejsympatičtější

Téma, v němž jsou

terčem posměchu

lidé trpící nějakým

znevýhodněním, může

být v dnešní korektní

době na hranici

přijatelnosti, ale zdá se,

že evropské publikum

je schopno přijmout

i takový příběh, který

navíc nakonec ve svém

závěru zdůrazňuje, co

je na vztazích mezi

lidmi hezké – vzájemná

pomoc a empatie.

Ze všech ztvárněných postav hry jsem

vnímala jako nejpodařenější postavu

taxikáře Václava v podání Vladimíra

Poláka. Byl věrohodný.

Linda

(Beáta Hrnčiříková)

a Robert

(Robin Ferro)

se postupně

sbližují skrze

vzájemnou

podporu.