Strana 13
Podvodné
jednání
Při platbě v hotovosti se pokladní
přepočítala a vrátila mi zpět více, než
měla. Rozdíl pokladny by platila ze
svého. Upozornila jsem ji na omyl
a přeplacenou částku vrátila. Velmi
děkovala. Připadá mi to samozřejmé,
ale z jejích slov vyplynulo, že tomu
tak není.
V obchodě někdy nalézám prázdné
obaly od sušenek, bonbonů i krabič-
ky či skleničky od malého pitíčka.
Někdo mlsal nebo pil na účet jiného.
Na benzinových pumpách jsou dnes
již kamery, takže hříšníka, který by
načerpal plnou nádrž a chtěl odejet
bez placení, brzy odhalí.
Nerozumím tomu. Jak může někoho
těšit, že ošidil někoho jiného, mít ra-
dost z toho, že někoho podvedl, a ten
za něj musí ještě navíc platit.
Na silnici jsem hodně. Základním
pravidlem je předvídat, co udělají jiní.
Často mě někdo předjíždí vysokou
rychlostí v naprosto nepřehledné
situaci a riskuje tak život nejen svůj,
ale i můj a případného protijedoucího
řidiče. A já pak v klidu za dodržování
rychlosti dojedu piráta silnic za pár
desítek kilometrů a přemýšlím, kolik
lidí ještě svojí bezohledností ohrozil.
Každé zvířecí společenství – smečka,
stádo, hejno – má svá pravidla a jed-
notliví členové je respektují. Pravidla
jsou proto, aby jednotliví členové
přežili, měli potomstvo a druh nevy-
hynul.
Podvody hovoří o neúctě k druhému
člověku, o nerespektování pravidel
lidského společenství. Anarchie nikdy
nevedla k dobru. Na ty, kteří jednají
podvodně, přijde trest ve formě pokuty,
soudu atp. Nemohu změnit svět, ale
mohu změnit sebe. Budu-li respekto-
vat ostatní, mít k nim úctu a chovat se
k nim slušně, mohu alespoň pomoci
změnit lidi okolo sebe. A pokud nás
bude hodně, třeba bude svět lepší.
Autorka je lékařka,
členka Rady Konta Bariéry.
SLOUPEK Lii VAŠÍČKOVÉ
13
realita je taková. A bohužel při našich
reportážích taková slova slyšíme čím
dál častěji.
Rodiče vědí, že brzy budou péči
potřebovat i oni sami, ale místo toho
musí řešit náročnou a zhoršující se
péči o vlastní děti. Ty si přitom jen
tak na někoho nezvyknou. „Nemůže-
te je bezstarostně svěřit do péče ko-
mukoliv. Někoho prostě nepřijmou.
A když ho přijmou, musí znát a vy-
cítit jejich potřeby, protože si o nic
nedokážou říct. Umístíte-li je do po-
bytového zařízení, je to jejich konec.
Je hezké, když některé organizace
nabízejí asistenční služby, ale kromě
toho, že jich tady není dost, jde pře-
devším o to, že pečující musí navázat
velmi křehké pouto s klientem, což
se nestane jen tak s každým a hned.
Potřebovali bychom, aby existovaly
domovy se službami pro stárnoucí
rodiče i jejich potomky s postižením.
Ale takové neexistují, nebo o nich
nejsou dobře dostupné informace.
Jen za poslední rok v našem okolí
zemřelo pět pečujících rodičů a je-
jich partneři se na nás obracejí se
zoufalou otázkou, co mají dělat. Jsem
ráda, když alespoň někdy dokážeme
poradit. Řešení není ani sourozenec
bez postižení. Jednak nemůžete spo-
léhat na to, že se o svého bratra či
sestru s postižením jednou opravdu
postará, ale hlavně je velmi proble-
matické na své dítě takový závazek
přenést. Máme tu případ, kdy paní
má nemocné klouby, syn je s kom-
binovaným postižením na vozíku
a u manžela se rozjela Alzheimero-
va choroba,“ popisuje emotivně paní
Kotačková a její manžel vše uzaví-
rá: „Neexistuje místo, kde by se jim
všem dostalo vyhovující péče, a při-
tom mohli zůstat společně. Stát by
tohle měl podchytit, jedná se o niž-
ší tisíce lidí v každém kraji, to snad
není neřešitelné. Třeba skrze nějaké
komunitní domy se službami. Nelze
to nechat na neziskovkách a dobro-
volnících. Přesvědčit o tom lidi řídící
tento stát je také jeden z úkolů orga-
nizací, jako je ta naše. Jedná se o vel-
mi naléhavou věc.“