Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 50

KULTURA / HANA ZOBAČOVÁ

Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

Foto: MILAN JAROŠ

Jak se přihodí, že se vám vpráci

trvale propojí záležitosti, které

vás přitahují?

Vždycky mě bavily literatura a sloh

a na Masarykově univerzitě byla pro

mě nejzajímavější kombinace češti-

ny se speciální pedagogikou. Shodou

okolností se ve stejné době narodilo

mé sestře dítě. Posléze se ukázalo, že

moje neteř má handicap. Začala jsem

se tedy do speciální pedagogiky no-

řit víc. A zůstala jsem u ní i při svém

přestěhování do Prahy, kde jsem po

práci v mateřské škole pracovala

v rané péči NAUTIS. Sem jsem se

také po mateřské vrátila.

Po úraze pro mě bylo složité po-

kračovat v neklidné práci s autis-

tickými dětmi. Měla jsem volit klid-

nější práci – a mnohé se dálo hrou

náhod – tak například v rámci NAU-

TIS vzniklo nakladatelství Pasparta.

Zakladatel Mgr. Martin Mařík hledal

spolupracovníky. Knížky mě bavi-

ly, i když jsem moc nevěděla, jak

se dělají. V Paspartě jsem mohla

„přičuchnout“, co celé dění kolem

knížek obnáší. A po této zkušenosti

jsem pak nastoupila v nakladatel-

ství Portál.

Raná péče jsou terapeutické

výjezdy, pomoc udětí, které mají

PAS (porucha autistického spek-

tra). Jste také „styčný důstojník“

vrodinách, ve kterých podezření

na PAS existuje…

Pomáháme jim s tím vším se tro-

chu vyrovnat, jde o sociální práci.

I v tom, o co si mohou požádat, na co

mají nárok, kam všude jejich náro-

ky sahají. Základ terapeutické nebo

speciální pedagogické práce je, že

rodině pomáháte. Především jak má

s takovým dítětem pracovat.

Každé dítě sautismem je pros-

tě jiné, své. Apokaždé se jedná

ovelmi citlivou věc.

Začínáme jezdit čím dál víc k mlad-

ším dětem, raná péče jde k batole-

címu věku. Když jsem začínala, byl

hlavní proud pro počátek terapie asi

čtyři roky. Teď se jedná o děti mno-

hem mladší – a platí úměra, že čím

mladší dítě podchytíme, tím lépe.

I z toho důvodu, že rodiče mají čas

všechno v sobě zpracovat.

Dítě nese s sebou spolu s diagnó-

zou řadu úskalí: může jím být opož-

děný nástup do školky, vše kolem

přípravy na školu. V jedné terapeu-

tické místnosti u nás v centru je

nápis: „To, že jste potkali jedno dítě

s autismem, znamená, že jste potka-

li jedno dítě s autismem.“ Všechno

bývá u každého dítěte velmi indivi-

duální, někdy z nich vyrůstají lidé

hodně svázaní svým handicapem,

ale i takoví, kteří se běžně zapojují

do společnosti. Mívají rodiny, ko-

níčky, jsou velmi úspěšní ve svých

profesích. Nepoznáte na nich nic.

Jen si třeba pomyslíte: No, má zájem

o vlaky, o netradiční věci, sbírá rád

známky.

Jste empatická atrpělivá. Co

mys líte, že je kpráci, kterou za-

stáváte, nejvíc potřeba?

Myslím, že mně osobně velmi po-

mohlo moje vlastní rodičovství. Eta-

py, které musíte projít sami s dětmi

– někdy se nevyspíte, je čas, kdy

dítě nemluví, nejí. Když si člověk

na vlastní kůži projde strachy rodi-

če. Teď vím, že úkol rodičů není být

na sto procent pedagogy, nemusí

mít pedagogický cit, mají své limity,

V nakladatelství

Portál je také

prodejna, která

nabízí celý vějíř

knížek autorky...