Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 36

ŽIVOT / PŘÍBĚH

Text: RADEK MUSÍLEK

Foto: MILAN JAROŠ

Schneedörflerovi žijí doslova na sa-

motě u lesa v bývalém hospodář-

ském stavení, které postupně re-

konstruují. Místo má nepopiratelné

kouzlo, ale zároveň skrývá práci,

kam se člověk podívá. Rozhodli se

pro něj záměrně, právě kvůli Žofin-

ce, které klid a příroda dělá dobře.

Uklidňuje ji, nekřičí zdaleka tak čas-

to jako v rodné Praze.

ZCHAOSU NA SAMOTU

„Řekli jsme si, že příchod Žofinky

s jejím příběhem má nějaký smysl

a důvod. Jsme v tomto ohledu fata-

listi. Byl to pro nás podnět něco ve

svém životě změnit. Svět kolem je

rušný a uspěchaný, my jsme museli

zpomalit a naučit se rozumět jejím

potřebám. Třeba všeho nechat a jít si

ven číst nebo zpívat,“ říká maminka

Alexandra.

Nepřítomnost civilizace rodině

vůbec nevadí. „Já jezdím za prací

i několikrát týdně do Prahy a spo-

lečně taky pořád někam vyrážíme,

na výlety, do školky, za rehabilitací

a podobně. Navíc u nás každou chvíli

někdo je. Pořídili jsme si to tu v roce

2020 a během covidu jsme se sta-

li takovou vítanou oázou. Přátelé si

brzy zvykli, jak je tu hezky,“ vysvět-

luje tatínek Jiří, který sice studoval

historii, ale věnuje se výškovým

pracím. Jeho slova potvrzuje vý-

hled z terasy na rybníček i posezení

v centrální místnosti připomínající

svou výškou až ke krovům sakrální

prostor.

K profesi svého muže paní Alexan-

dra říká, že na to raději ani nemyslí,

protože ho v akci viděla na vlastní

oči jednou a nehodlá si to zopakovat.

Její myšlenky bezpečně zaměstna-

jí obě děti. Mladší Marušce je devět

měsíců a i přes Žofinčiny potřeby si

svůj díl pozornosti rozhodně také

ukrojí. Nehledě na další práci kolem.

Hlavním pocitem paní Alexandry tak

rozhodně není samota nebo úzkost,

ale nevyspání a únava.

Dá se říci, že jejich život se sta-

bilizoval po letech stresu, nejistoty

a hledání. Přesto oba manželé, kteří

spolu žijí už patnáct let, vědí, že si-

tuace se bude dále vyvíjet a oni se

budou muset dál sžívat. Nečekají

zázraky. Oba otevřeně říkají, jak jim

v tom pomáhá psychoterapie. „Cho-

dili jsme na ni už dřív. Člověk přece

musí pečovat i o své nitro,“ konsta-

tuje paní Alexandra a dodává: „Sna-

žíme se netrápit, o všem mluvíme

otevřeně s rodinou i přáteli.“

Pan Jiří přitakává: „Žofinka zafun-

govala jako dobrý filtr na lidi kolem

nás. Někdo ji přezíral. Je naopak

hezké, když ji přijmou, jaká je, mají

ji rádi, reagují a mluví na ni, i když

Nečumět nahlas

Malá Žofinka Schneedörfler (4) se narodila

sRettovým syndromem. Se svou maminkou

Alexandrou, tatínkem Jiřím amladší sestřičkou

Maruškou žije na statku uprostřed pošumavské

přírody. Přestože nechodí ani nemluví, vypadá

spokojeně, ačkoliv občas umí dát hlasitě najevo

inelibost. Kjejímu irodinnému štěstí přispělo Konto

Bariéry sbírkou na speciální terénní kočárek, který

nehradí zdravotní pojišťovna.

Období žalu máme za sebou,

i když nevíme, co ještě přijde.

Teď se radujeme z drobných pokroků,

třeba že sama jí. Tím, že je malá, tak

žijeme relativně stejným životem jako

ostatní rodiče s dětmi v tomto věku,

časem si budeme muset zvykat,

až ta odlišnost bude patrnější.