Strana 9
Osobní
asistence
Pocit bezpečí, známé prostředí,
vzpomínky– to vše nám dává
naše bydlení prostřednictvím
fotek, předmětů, obrázků, zařízení,
ke kterému se váží vzpomínky.
„Intimno“ domácího prostředí se
snaží udržet každý z nás.
V situaci, kdy je člověk závislý na
asistenci druhé osoby, a ona není
nebo může asistovat jen málo či
vůbec s ohledem na věk a/nebo
zdravotní stav, nastává problém.
A je třeba hledat pomoc jinde –
v sociální službě osobní asistence.
Díky standardizaci sociálních
služeb by měla být kvalitní,
realizovaná vzdělaným člověkem
(pracovník musí absolvovat
150 hodin odborného školení) jako
služba placená. Každá organizace
poskytující sociální služby má
ceník a klient sám si určuje,
v jakém objemu bude služby
využívat. Osobní asistence je velice
potřebná, užitečná a smysluplná
služba, díky které člověk může
zůstat ve svém domácím prostředí
a zvládat vše, aniž by byla jakkoliv
snížena jeho lidská důstojnost. Je
pravda, že tato služba je dobře
dostupná ve větších městech,
na malých dědinách dostupnost
vázne. Ale může dlouhodobě
pomoci soused, zvláště když
dostane službu uhrazenu.
Jsou situace, kdy není možno
pobyt doma zajistit, potom je
nutné využít služeb pobytových
zařízení. Těch je málo a mají
dlouhé čekací doby.
Z mého pohledu je třeba osobní
asistenci podporovat. Pokud díky
ní člověk zůstane v domácím
prostředí, je to vždy ekonomičtější
pro nás všechny než jeho umístění
do zařízení. A samozřejmě i lidsky
přijatelnější.
Autorka je lékařka,
členka Rady Konta Bariéry.
SLOUPEK Lii VAŠÍČKOVÉ
9
Vytvořil například logo pro meziná-
rodní kongres ICCA nebo propagační
letáky k filmu Zlatý podraz. Grafice
se věnuje i ve svém volném čase.
Teprve v pětadvaceti odešel do
Prahy studovat střední školu v Jed-
ličkově ústavu a školách. I on při-
znává, že byl částečně motivován
partnerským vztahem, ale ocenil
i maturitu, po které nastoupil do obo-
ru Mediální studia na Metropolitní
univerzitě Praha, kde nyní dokončuje
magisterské studium. Už během po-
bytu v Jedli se seznámil s fungováním
o. p. s. Asistence, která mu dnes za-
jišťuje nezbytné služby.
Zvýšení příspěvku na péči ve
IV. stupni se ho však zatím netýká,
protože v současnosti bydlí v Domo-
vě pro osoby se zdravotním postiže-
ním Sulická – pobytovém zařízení,
pro jejichž klienty zákonodárci navý-
šení neschválili. „Dostal jsem výjim-
ku, že zde mohu být, přestože zdejší
služby jsou primárně určeny lidem
s mentálním postižením. Neměl jsem
jinou možnost. Odevzdávám zde celý
příspěvek, ale zase mám například
zajištěné vstávání a uléhání nebo pro
mě nezbytné noční otáčení. Kdybych
si měl platit noční asistenci, neutáhl
bych to finančně,“ říká Luboš.
Zároveň přiznává, že aktuální stav
pro něj byl krokem zpět. Několik let
žil sám s přítelkyní. Nyní se však
Luboš připravuje na velkou změnu.
V rámci pilotního projektu o. p. s.
Asistence bude bydlet ve velkém
pražském bytě společně se dvěma
dalšími vozíčkáři a třemi asistenty.
Idea je taková, že spojením tří lidí,
kteří potřebují služby, dojde k uleh-
čení financování, a tři mladí asistenti
naopak získají za svou práci velmi
dostupné bydlení. Každý z nich na
oplátku věnuje svým spolubydlícím
na vozíku 60 hodin svého času. I tak
ale bude pokryto jen šest hodin asi-
stence za den, tudíž je potřeba v pří-
padě nonstop služby zajistit ještě
18 hodin za 130 korun na hodinu.
Během našeho setkání přišla Lubo-
šovi právě uvařit a nakrmit jej Marké-
ta Hodková (22), studentka speciální
pedagogiky. Markéta původně hleda-
la časově flexibilní práci a za krátkou,
osmiměsíční praxi už poznala přes
50 klientů, což jen dokládá, jak se
asistenti střídají. Podle jejích slov je
s Lubošem příjemná a bezproblémo-
vá spolupráce, což se ovšem nedá říci
vždy o všech klientech.
Luboš kromě výše zmíněného
potřebuje asistenci také na přesuny
do práce, školy i za volnočasovými
aktivitami. Třeba do kina. „Mám sice
elektrický vozík, ale už se bojím sám
vypravit do města. Mám hodně slabé
ruce, a když mi spadne z ovládacího
joysticku, byl bych v koncích. A také
je obtížné sám zajet do metra. Hlavně
na béčku je do vagonů pro mě velký
schod, nemluvě o všudypřítomné
mezeře mezi dveřmi a nástupištěm,“
vypočítává mladý muž.
S financováním asistence mu po-
máhá Nadace Jedličkova ústavu, dále
dárci přispívající na vlastní transpa-
rentní účet a pobírá také stipendium
od Konta Bariéry. „Jinak žiju z dů-
chodu a peněz, co vydělám. Kdybych
to bral ale čistě ekonomicky, tak se
to moc nerentuje. Naše paní ředi-
telka si dělala legraci, že jsem první
člověk, kterého zná, co platí za to,
aby mohl chodit do práce… Podstat-
ný je ale kontakt s lidmi a smyslupl-
ná činnost,“ uzavírá Luboš.
Zvýšení příspěvků vpraxi
Od . dubna letošního roku dostávají místo původních
Kč nově Kč osoby ve IV. stupni, od . července
pak osoby ve III. stupni závislosti mladší let Kč
místopůvodních Kč, resp. Kč místo dosavadních
Kč starší let.
Uvedené zvýšení se ovšem týká pouze osob, které
nevyužívají pobytové sociální služby, tedy těch, okteré se
stará rodina, blízcí nebo za nimi dochází osobní asistent
či pracovník terénní služby. Klientům pobytových zařízení
zůstávají původní výše příspěvků.
Mám sice elektrický vozík, ale už
se bojím sám vypravit do města.
Mám hodně slabé ruce, a když mi
spadne z ovládacího joysticku, byl
bych v koncích. A také je obtížné sám
zajet do metra. Hlavně na béčku je do
vagonů pro mě velký schod, nemluvě
o všudypřítomné mezeře mezi dveřmi
a nástupištěm.