Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 6

REFLEKTOR

Příběhy asistence

Po občanské iniciativě lidí kolem o. p. s. Asistence

došlo letos na zvýšení příspěvků na péči ve třetím

ačtvrtém stupni. Lidé stěžkým postižením tak mají

lépe dosáhnout na nezbytné služby pro zkvalitnění

života. Vypravili jsme se za dvěma klienty zmíněné

organizace, abychom se podívali, jaký význam

pro ně osobní asistence má.

Text: RADEK MUSÍLEK

Foto: JAN ŠILPOCH

LENKA DVOŘÁKOVÁ (31)

Lenka pochází ze Soběslavi, od dět-

ství má těžkou formu kvadrupare-

tické dětské mozkové obrny, hůř

se jí i mluví. Přesto se rozhodla pro

studium a samostatný život v Pra-

ze. Osobní asistence pro ni v tom-

to ohledu představuje alfu a omegu

každodenního fungování.

Základní školu a gymnázium ab-

solvovala ve svém rodišti. Při výuce

měla asistentku, jinak jí pomáhala

rodina a přátelé. Po roce na jazyko-

vé škole a zdravotní pauze se pustila

do studia bohemistiky na Filozofic-

ké fakultě UK, kterou momentálně

dokončuje – a považuje ji za velmi

vstřícnou vůči lidem s postižením.

„Soběslav mi nenabízela do budoucna

moc možností. Samozřejmě, že když

je vám dvacet a celý dosavadní život

jste odkázáni na pomoc rodičů, těžko

se to obejde bez silného emocionál-

ního rozhodnutí. Zpočátku byly moje

pohnutky spíš racionální. Pak ale při-

šlo něco silnějšího, a i když nechci

znít pateticky, je třeba přiznat, že to

byla zamilovanost. Musíte prostě zís-

kat něco důležitějšího, než je vlastní

strach opustit komfortní zónu. A když

pak vidíte, že lze vstát z postele, aniž

by vám někdo říkal, co máte dělat, je

to fajn,“ vzpomíná Lenka.

Rodiče ji v jejím rozhodnutí pod-

porovali. Přestěhovala se do ubyto-

vání v pražském Jedličkově ústavu

a školách, který pro ni tehdy zname-

nal jedinou možnost, jak v metropoli

sehnat bydlení spojené s nezbytnou

péčí. „Začátky samostatného života

pro mě nebyly snadné. Ještě dlouho

jsem se bála strávit víkend bez rodiny.

Najednou kolem nebyli známí lidé…“

V současnosti Lenku čeká další

důležitý krok. Z programu samostat-

ného bydlení, který přece jen ještě

představuje alespoň trochu chráně-

né prostředí, se chystá do garson-

ky na jednom z pražských sídlišť.

Byť se jedná o dům plný vozíčkářů,

opět udělá krok do neznáma spojený

s obavami.

Jakožto člověk, který potřebuje

pomoc prakticky se vším, patří Len-

ka do IV. stupně závislosti a pobírá

příspěvek na péči ve výši 19 200 Kč.

Ani ten však nestačí na pokrytí veš-

kerých nákladů: „V průměru potře-

buji tak osm hodin asistence za den.

Různí se to podle programu každé-

ho dne, škála se pohybuje v rozmezí

šest až dvanáct hodin. To znamená

měsíční výdaj přibližně ve výši 30 ti -

síc korun.“

Shánění financí tak představuje

vcelku náročnou disciplínu, kterou

každý člověk v Lenčině situaci dobře

zná. Je s ní spojena řada papírování

a organizování. Navíc potřebuje po-

moc i se psaním na počítači. Nezříd-

ka tak nastává bizarní situace, kdy si

musí platit asistentku na pomoc při

zajišťování peněz na placení asis-

tence. „Obracím se na různé nadace,

pomáhají mi i rodiče,“ dodává Lenka.

Jinak žije mladá žena z důchodu

a v minulosti také pobírala stipen-

dium od Konta Bariéry. Jak sama říká,

není to na žádné vyskakování, ale za-

tím s financemi vyjde. A přestože jí

Lenka jízdu

metrem

většinou

zvládá,přesto

sepomoc

asistentky

Markétyhodí.

Začátky samostatného

života pro mě nebyly

snadné. Ještě dlouho

jsem se bála strávit

víkend bez rodiny.

Najednou kolem nebyli

známí lidé…