Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 16

ŽIVOT

Zatleskejme

jedné ruce

David Blažejovský (13)

se narodil bez pravého předloktí,

to jej však nikdy nezastavilo ve

spoustě aktivit, jaké baví kluky

vjeho věku. Od ledna loňského

roku mu vtom navíc pomáhá

bionická protéza, sjejímž

pořízením pomohlo Konto Bariéry.

Text: RADEK MUSÍLEK

Foto: JAN ŠILPOCH

Když mě David přišel společně s ro-

diči a mladším bratrem přivítat před

domem, přiznám se, že jsem si ne-

byl jist, jestli si můžu s jeho umělou

rukou potřást. Přece jen bych nerad

hned na úvod našeho setkání zničil

hi-tech pomůcku za 600 tisíc korun.

Jak jsem se později dozvěděl, David

raději podává levou ruku, protože je

to praktičtější. Ostatně na řadu čin-

ností protézu raději odkládá.

V kuchyni za stolem mi později

předvádí, co všechno tahle věcička

z karbonu umí, a já mám trochu pocit,

jako by se naplňovaly vize sci-fi filmů

z mého dětství. Prostě si sedíte ve vsi

nedaleko Ledče nad Sázavou a tenhle

klučina hýbe umělými prsty jen za

pomoci několika vnitřních senzorů,

které se dotýkají pahýlu jeho paže, na

nějž protézu jednoduše nasune.

JAKO TERMINÁTOR

I Davida futuristické představy zjev-

ně baví, takže záměrně umělou ruku

nijak neskrývá a odmítl i zakrýt

robotické klouby potahem imitují-

cím kůži. Ať je vidět, že je jako Ter-

minátor, směje se. Historka o tom,

jak hned po převzetí udělal rukou

omylem menší důlek do kapoty auta,

to jen dokládá. Ačkoliv pomůcka

opravdu není nerozbitná a už pár

oprav musela absolvovat.

Ještě cestou domů začal David

zkoušet, jak se ruka ovládá, na což

rychle intuitivně přišel. Takže hned

po příchodu mezi spolužáky, kteří

se kolem něj pochopitelně sesypali,

mohl vyhovět jejich požadavku, aby

předvedl „fakáče“ neboli zdvižený

prostředníček. Pochvaluje si také,

že už může dělat dvě věci zároveň,

jako například držet zároveň mo-

bil i gyros. Rovněž oceňuje, že na

povrch umělých konečků prstů re-

agují displeje dotykových zařízení.

„Myslím, že Davidovi hodně stouplo

sebevědomí, najednou je za frajera,“

přikyvuje maminka Renata. A David

hned s nadhledem dodává: „Občas se

mi připomene, že něco nemůžu, ale

neřeším to.“

JE TO NÁŠ PRCEK!

„Že se narodí bez pravé ruky a s leh-

ce nedorostlými konečky prstů ruky

levé, jsme celé těhotenství vůbec ne-

tušili, lékaři to zjistili až na ultrazvu-

ku těsně před porodem,“ vzpomíná

maminka. „Moji rodiče tehdy nevě-

děli, jak na narození dítěte s postiže-

ním zareaguji, tak přijeli do porod-

nice s tím, že kdybych ho náhodou

odmítla, tak si ho vezmou na starost

oni, což mi přišlo jako moc hezká re-

akce,“ dodává. O nějakém odmítání

Jízdu na kole

umělá ruka

špatně snáší...