Strana 15
15
REFLEKTOR / PŘÁTELÉ KONTA BARIÉRY
Velkorysost?
Samozřejmost…
Zamyšlení paní Ivy Suché,
velkorysé a dlouhodobé
dárkyně Konta Bariéry.
Foto: JAN ŠILPOCH
Proč jsem se rozhodla pomáhat? Po-
stupně jsem si uvědomila, že když
člověk jen trochu může, pomáhat by
měl. Narodila jsem se zdravá, dosud
mě žádná zdravotní pohroma nepo-
stihla. Vlastně je to už třicet let, kdy
jsem poprvé přispěla na charitu.
Když peněz nebylo mnoho, posílala
jsem drobné částky, když se začalo
dařit, už šlo o více než tisíce.
Konto Bariéry jsem si vybrala hlav-
ně proto, že zde nacházím konkrétní
příběhy konkrétních živých lidí s těž-
kým osudem. Mám hodně známých,
kteří jsou vůči charitě skeptičtí, tvr-
dí, že z vybraných peněz nedoputu-
je k původnímu účelu ani polovina.
Možná je to někdy i pravda, ale není
to případ tohoto projektu. Jsem doce-
la pečlivá v práci s informacemi, a tak
jsem zjistila, že v Kontu Bariéry je
všechno transparentní a férové.
Líbí se mi, že v tomto případě jde
podpora lidem, kteří prostě měli
smůlu – postižení, nemocní, těžce
zranění. Cítím s nimi, ale jsem také
naštvaná, protože je strašné, když
se na některou pomoc, objektivně
nutnou a prokazatelnou, vůbec musí
sbírat. Vím, že se někdo může divit
nebo i protestovat, ale tady by se
měla situace změnit. Nadace a další
organizace by se měly spojit a tvr-
dě pracovat na zásadní, ale opravdu
zásadní změně. Když je někdo posti-
žený, těžce nemocný nebo se potýká
s následky těžkého zranění, má mu
pomoci stát.
Někdy mi zůstává rozum stát, co
všechno se platí z veřejných pro-
středků, kolik miliard se před naši-
ma očima doslova promrhá – a pak
slyšíme, že invalida nemá nárok na
nějakou pomůcku. Samozřejmě sly-
ším, že bychom tedy měli říci, kde
konkrétně se mají prostředky vzít.
Ale proboha, to je přece povinnost
státu. Stejně jako vymyslet, jak dát
finančně pocítit lidem, kteří doslo-
va mrhají svým zdravím, že pro ně
všechno zadarmo nebude. To není
diskriminace, naopak, to by byla
spravedlnost.
Samozřejmě, že se vždycky na-
jdou lidé, kteří rádi pomohou, rozdělí
se, obětují se… Jenomže právě těm
se ti nezodpovědní smějí. A politici
vesměs mlčí, protože se bojí o hlasy.
Nechtějí lidem říci pravdu a obhajo-
vat ji. Ale kdo stojí o hlasy lidí, kteří
vlastně svým chováním dokazují, že
jim nevadí život na účet druhých?
Právě toto mě zlobí. Vždycky budou
lidé, kteří mají hlouběji do kapsy, a ti
bohatší. Vždycky bude potřeba něja-
ké přerozdělení. Ale jistoty pro vy-
slovené ničitele vlastního zdraví by
měly být co nejmenší.
Tak by bylo i lépe vidět, že naše
společnost vlastně není chudá. Jen
se možná opticky zdá, že si nemů-
žeme dovolit to, co v jiných zemích.
Ale je to klam, u nás mají dobrou péči
všichni, my nevíme, co to je odmít-
nutý pacient, jen proto, že je chudý.
S tím souhlasím, jenomže my ně-
kdy nevíme, co bychom ještě chtěli.
Jen kousek od našich hranic existují
země opravdu sociálně zanedbané,
se zdravotnictvím a sociálními služ-
bami daleko, daleko za námi. Stačí se
jen porozhlédnout.
A tak by mohlo zmizet i dost roz-
šířené kverulantství a volání po po-
hodlí na každém kroku. Jsme na tom
mnohem lépe než obrovská většina
světa. K naší vyspělosti patří jistě
i charita, ale také jasná pravidla ve
společnosti. Ta zdaleka ještě nemá-
me. Ale přesto vím, že já osobně po-
máhat budu, dokud to jen trochu pů-
jde. Vím ale, že mou pomoc dostane
jen ten, kdo si sám nezkazil život.
(redakční úprava ZJ)
Inženýrka Suchá
se umí usmívat.
Ale také tvrdě stát
za svým.