Strana 33
33
pedagogickou univerzitu. Víte, jak je
to těžký jezdit na vozejku? A většinou
k tomu maj i postiženej mozek.
Takže ten musí něco brát, jinak by to
nezvlád.“
Většina souhlasila. Stejně už je
léta otravovaly všechny novoty,
které doba přinášela. Nejprve rozpad
zemědělského družstva, který dal
vzniknout několika soukromým
farmám, kde sice byla docela slušně
placená práce, ale když si farmáři
začali stavět nové domy a pořizovat
zahraniční auta, stejně to mnohým
místním připadalo nespravedlivé.
Potom vznik nové fabriky na kovový
nábytek, která přivála do obce
všelijaké inženýry a jejich rodiny.
Nejenže si vystavěli celou novou čtvrť
i s tenisovými kurty a bazénem, ale
dokonce si prosadili vznik cyklostezky
a – světe, div se – obnovu skoro
rozpadlého kostela a jeho proměnu
na koncertní a divadelní sál. Nikdo
z pravidelných návštěvníků hospody
U Kalicha tam sice nikdy nevstoupil,
ale když se na zdejší produkce sjížděli
lidé ze širokého okolí, celkem právem
v tom viděli narušení svého světa.
Začíná to kostelíčky a kde to skončí?
Bydlením pro mrzáky! A dál, co bude
dál?
Rudolf cítil, že právě nyní se blíží
rozhodující chvíle. A právě nyní může
poprvé ve svém životě udělat velkou
věc. Zachrání obec před nájezdem
invalidů, lidi to ocení a možná…
Možná by ho to mohlo vynést až do
křesla starosty. Odpočinutý je, po
osmi letech v předčasném důchodu
se cítí jako rybka, času má habaděj,
žena od něj odešla už před lety,
nějaké to úřadování by také zvládl,
vždyť v družstvu léta dělal referenta
pro socialistickou soutěž a to bylo
nějakého papírování! Rozhodl se, že
si všechno promyslí v klidu domova.
Hlavou se mu honilo jeho hlavní
volební heslo: Kdo se má na to koukat?
S tímhle ještě nikdo nepřišel! Zaplatil
a s novým životním plánem vykročil
do slunného dne. Šel pomalu a okolí
nevnímal. Zasněný pohled směřoval
někam k obzoru, kde se bělaly domky
zaměstnanců nábytkové továrny
a na tenisových kurtech pobíhaly
nějaké děti. Já vám dám tenis, já vám
dám mrzáčky, já vám dám koncerty
v kostele! Vrátíme se k osvědčeným
hodnotám! Vrátíme se k jistotám!
Šel a stále více se usmíval. Kdo
se má na to koukat? Kdo? Šel a cítil
velkou sílu. Vůbec mu nevadilo, že
zatím zdaleka nevypadá jako první
muž obce. Dávno nestříhané a nemyté
vlasy. Okopané sandály spravené
izolepou. Ukoptěná vesta s dvěma
chybějícími knoflíky. Prosezené,
trochu pobryndané kalhoty nezřetelné
barvy. Snad kdysi prané triko, které
nezvládalo skrýt stále rostoucí břicho.
To nebylo důležité! Důležitý byl velký
sen a to úžasné heslo – Kdo se má na
to koukat! Šel a byl si jistý, že splnění
velkého snu je na dosah. Kdo se má na
to koukat!
se těžko přikryješ. A tak Zpěváček,
zvyklý spíše naslouchat hospodským
debatám než mluvit, řekl: „Já nevím,
ale vzpomeňte si, jakej rozruch byl
kolem toho novýho učitele angličtiny
pro školu. Mrzák na vozejku, a ještě
k tomu s vlasama dlouhejma jako
Rusalka. Co se lidi navyváděli, jak
bombardovali ředitelku, ať ho nebere!
A to ho ještě nikdo vlastně neviděl.
Pak se objevil, začal učit a děti ho
zbožňujou! Dokonce teď vyhráli
nějakou jazykovou soutěž na kraji. Tak
aby to nedopadlo stejně.“ Stůl zahučel
silným nesouhlasem a pan Rudolf
to vyjádřil za všechny: „Škola nás
nezajímá. Anglicky se tady, doufám,
nikdy mluvit nebude a děti nemaj
rozum. A pak – ten učitelskej je stejně
skrytej feťák. Uvidíte, že u něj brzo
najdou drogy. Přeci není možný, aby
celoživotní mrzák vyštudoval tuhle…