Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 8

REFLEKTOR / OSOBNÍ ASISTENCE

zvýšení příspěvku poněkud ulevilo,

nechce si raději zvyšovat standard.

Rovněž vytváření časového har-

monogramu není nejjednodušší zá-

ležitost. U Lenky se vystřídají desítky

asistentek (asistenty muže si vyžádá

jen zřídka, pokud je to nezbytně po-

třeba). „Na týden dopředu hlásím

svůj program, musím hodně pláno-

vat,“ přemýšlí Lenka. Některé z asi-

stentek chodí častěji, jiné jen občas.

„Nezbytné minimum asistence na

přežití je tak čtyři až šest hodin. To

bych ale byla prakticky jen doma, což

rozhodně nechci,“ ilustruje. Asistenti

jí pomáhají s každodenními věcmi,

včetně krmení. „Už jsem se setkala

i s názorem, že pomoci nadužívám,

ale s tím nesouhlasím. Například

pokud jde o to krmení. Připravit mi

prostředí tak, abych to zvládla sama,

by znamenalo mnohem náročnější

proces, po kterém bych pak už zase

nemohla sama udělat nic jiného, do-

kud by nepřišla další asistentka. Je

ovšem pravda, že člověk dělá jen to,

co je mu bližší. Takže se sám obtížně

nepachtí s věcmi jen proto, že je to

společensky očekávané. Nechce se

mu složitě dělat něco, co je ve vý-

sledku samoúčelné.“

Život s asistentem po boku je

svébytný, ale pro člověka s těžkým

postižením představuje jedinou al-

ternativu, jak fungovat co nejsamo-

statněji a nezávisle na blízkých. „Pro

některé lidi je problematické pustit

si do bytu cizího člověka. Nesví jsou

z toho i moji rodiče. Stačí, když si

vezmu na nějakou společnou akci

asistentku. Trochu jim vadí, že je tam

někdo, kdo tam podle nich nepatří,

a stará se někdo jiný než oni.“

Kromě běžného fungování a studia

dochází Lenka jednou týdně na pla-

vání s Kontaktem bez bariér, vyráží

za kulturou a jejím velkým koníčkem

jsou procházky po Praze, při kterých

pozoruje bezbariérovost. Ty často

zvládá sama díky elektrickému vozí-

ku. „Ježdění po Praze je pro mě snazší

než se sama najíst. A je to také jedno-

dušší než v malých městech, kde není

tak dobře upravená infrastruktura.

Taky mi pomáhá, když se pohybuji ve

známém prostředí, to se pak není vů-

bec čeho bát,“ říká na závěr.

LUBOŠ MRÁZ (35)

Pro Luboše, který má pokročilou

spinální svalovou atrofii, je samostat-

ný život možná ještě větší téma než

pro Lenku. Nejenže je také odkázán

na cizí pomoc ve všech každoden-

ních činnostech, navíc byl po absol-

vování základní školy v rodném Aši

deset let doma. Nepodařilo se mu

sehnat vyhovující střední školu, a tak

se raději věnoval práci na nízkoná-

kladovém časopisu, přes který se

dostal k počítačové grafice a tvorbě

webových stránek, čemuž se mimo

jiné věnuje dodnes. Aktuálně pře-

devším v rámci polovičního pra-

covního úvazku u Nadačního fondu

pro podporu zaměstnávání osob se

zdravotním postižením. Příležitostně

však pracuje i na dalších projektech.

Luboš potřebuje

asistenta

i na pochůzky.