Strana 32
KULTURA / LETNÍ POVÍDKA
S
lyšeli ste to? Za
kulturákem prej
postavěj nějaký
byty pro debily!
Prej nějaký
retardovaný
nebo co! To zase
starostu uplatili
a my, poctiví
a slušný obyvatelé, se tady budeme
muset potkávat se zrůdičkama! Pan
Rudolf svůj nářek doplnil mohutným
loknutím z půllitru a rozhlédl se
kolem po obecenstvu v poněkud
omšelé hospodě U kalicha. „Ale ne,
to jsou postižený, naprosto neškodný
chudáci,“ opáčil důchodce Smělík, živá
kronika vesnice a pravděpodobně
nejbystřejší ze společnosti, která se tu
pravidelně scházela. „Prd neškodný,“
zvýšil Rudolf hlas, „kdyby byli
normální, tak proč by je dřív zavírali
do zámků a různejch internátů za
vysoký zdi. Nikdy se tohle nedělalo.
Blázni maj bejt v blázinci hezky
zamčený a izolovaný vod lidí. Jdeš do
konzumu nakoupit a máš se potkávat
s nějakýma hříčkama přírody! A co
děti? Budou se jich bát! A kdo ví, třeba
sou tam i tyhle… Pedofilové! Já myslím,
že musíme udělat petici a protestovat!“
Obecenstvo kolem velkého stolu
štamgastů se rozdělilo na dvě části.
Většina přikyvovala Rudolfovi, jen asi
čtyři členové stolního společenství nad
jeho návrhem kroutili nesouhlasně
hlavou. A Smělík se zeptal: „A kdyby
se tobě narodilo postižený dítě?“
Rudolf měl jasno: „Dám ho do ústavu.
Na furt. Určitě s ním nebudu chodit
po návsi jako s nějakou atrakcí.“ Na
důkaz své jistoty vyzunkl pivo až do
dna a mávnutím na hospodského
si objednal další. Jeden z jeho
podporovatelů dodal: „Na tu petici prej
musej bejt nějaký úřední formuláře.
Aby platila. Já bych to zařídil a pak
se sejdem, rozdělíme si baráky
a všechno to poctivě obejdem. Aby
nějaký pošuci nemohli tvrdit, že to
nemá tyhle formality.“ Stůl zahučel
kolektivním souhlasem. Smělík se
zvedl, mávl nad sešlostí rukou, zaplatil
a šel pryč. Rudolf spokojeně přijal
novou dávku nejlepšího jídla na světě,
jak pivu už léta říkal, a pokračoval
ve své argumentaci: „Musíme lidi
zbuntovat, hlavně ženský. Obec se
musí semknout. Začíná to bláznama
a končí kdoví čím… To je nová totalita!
Jako by nestačily ty ekologický blbosti,
barevný popelnice, nový kotle… Za
Zdeněk Jirků:
Kdo se
má na to
koukat?
chvíli nám naříděj kartáčovat před
víkendem slepice nebo zakážou krkat
na veřejnosti. Rozumíte, plíživá totalita.
Už dlouho nad tím přemejšlím, jak nás
vobkličujou.“
Další se přidali: „A co tyhle nařízení,
že nám zakážou septiky? Prej každej
barák má mít svoji čističku! A obec na
to dostane dotace. Kdyby nám radši
přidali na důchodech. Co je komu
do toho, kam tečou moje hovna?“
A Rudolf se zaradoval: „To je vono!
To je vono.“ Jenomže najednou se
ozval Zpěváček, jinak tichý a vždy
skoro neviditelný človíček, který však
požíval široko daleko velkou autoritu.
Byl totiž pravděpodobně posledním
pokrývačem nejen ve vsi, ale možná
i v půlce okresu. A bez pořádné
střechy jsou všechny spory k ničemu.
Když ti teče na hlavu, petičním archem
Ilustrace: MIROSLAVA KOLÁŘOVÁ ŠULCOVÁ