Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 29

můžeš / číslo 1 - 2011

Č A S O P I S P R O T Y , K T E Ř Í S E N E V Z D Á V A J Í

ÚSTAVY? O ČEM TO VLASTNĚ MLUVÍME?

nazývá komplexní rehabilitací). Dbají nato,

aby se jejich klienti cítili dobře, nechávají je

spolurozhodovat aspolupodílet se navede-

ní aprovozu. Respektují základní pravidla

soužití normálních lidí. Před deseti lety

začaly mnohé znich jako menší organiza-

ce, postupně se zvětšují kurčité optimální

velikosti. Ty, které vznikly teď, jsou oproš-

těny odsetrvačnosti avlivů minulosti. Ty,

jež působí již desetiletí, musí věnovat víc

úsilí svému návratu kezdravé aprospěšné

podobě. Že žádné takové neznáte? Sám vám

několik jmen řeknu.

Při „obhajobě“ existence ústavů by bylo

pochopitelně nutné uvažovat otom, kterým

klientům mohou přinášet efekt největší,

kdy, zajakých podmínek. Ale tady musí

mluvit „trh“. (Apevně doufám, že vzdor

různým ministerským vytáčkám anáhraž-

kám ktomu bude vdohledné době schválen

ilegislativní rámec. Stávající situace neškodí

jen lidem, kteří jsou schopni se rozhodovat,

ale ona škodí i„ústavům“, které jsou tak

zbytečně „protežované“.) Jakmile budou mít

sami uživatelé služeb možnost rozhodovat

se avybírat mezi alternativami, jsem si jist,

že řada znich upřednostní dobrý ústav.

Existence podobných „ústavů“ vzemích

západní Evropy (ač se jmenují nejrůzněji)

mě vtomto přesvědčení utvrzuje.

Čím úvahu, která je míněna ijako podnět

hloubavým studentům pro jejich diplomky či

odborníkům, kteří se koncepčně spektrem slu-

žeb zabývají, zakončit? Přestat se přít oto, zda

mají být rušeny, nahrazeny, transformovány,

vytlačeny, odstřiženy… Přestat se pošťuchovat

tím, kdo je lepší, ale hledat spolu sMarkem

Růžičkou, co ve„zlaté době českých ústavů“

znich ta dobrá zařízení dělalo – aktomu se

vracet. Anebo to dokonce dál rozvíjet.

Autor je ředitelem Jedličkova ústavu a škol.

Poznámka:

Pozorným čtenářům by se mohlo zdát, že se

ústavy staly Markovi osudem. Není tomu tak.

Poučení se vJedličkově ústavu aposléze vJed-

ličkově ústavu aškolách, povysokoškolském

studiu vÚstavu hospodářských asociálních

dějin si obstaral vlastní byt ažije vPraze.

pozorovat, že zadeset patnáct let nám

dobré ústavu vyrůstají zase. Vtuto chvíli se

nejmenují „ústavy“, ale častěji centra – česky

střediska, nezřizují je spolky, ale sdružení

občanů. Ale opět jsou vedeny odborníky,

úředníci doodborné práce nových organiza-

cí moc nezasahují. (Kontrolují samozřejmě

užívání „svých“ peněz, bezpečnost alegis-

lativu – bohužel bujnější než před padesáti

lety.) Novodobé ústavy se opět snaží získat

peníze naprovoz tím, že jsou otevřené, zvou

veřejnost dovnitř, přesvědčují donátory

asponzory, ukazují, že úroveň služeb je

dobrá. Nabízejí služby komplexní ajejich

součástí je opět vzdělávání, zdravotní péče

asociální zabezpečení, mnohde poradenství

aojediněle ipracovní příležitosti (dnes se to

Novodobé ústavy

se opět snaží získat

peníze naprovoz tím,

že jsou otevřené,

zvou veřejnost dovnitř,

přesvědčují donátory

asponzory, ukazují,

že úroveň služeb

je dobrá.