Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 27

NÁZORY

Č A S O P I S P R O T Y , K T E Ř Í S E N E V Z D Á V A J Í

HANA DEÁKOVÁ

(na snímku se synem)

se pravděpodobně

dočká řešení.

Text: JIŘÍ JANKOVSKÝ

Foto: ARCHIV

I

ntegrace se netýká jen osob se zdravot-

ním postižením, ale obecně jakékoliv

minority, pokud se ji snažíme začlenit

(integrovat) dovětšinové společnosti.

Není to bezproblémový proces amůže

při něm docházet knázorovým pole-

mikám istřetům. Ve12. čísle časopisu

Můžeš je např. pod titulem „Zbývá už jen

zoufalství?“ otištěno sdělení matky šest-

náctiletého syna se zdravotním postižením.

Maminka zde popisuje osobní martyrium,

kterým společně se synem prochází při jeho

vzdělávání. Řadu let se touto problemati-

kou profesionálně zabývám, rozumím tedy

emotivnosti tohoto sdělení auvědomuji si

zároveň, že pozice odborníka je přece jen

odlišná odkaždodenního prožívání reality

rodičem, vždyť jsme jako rodiče nejvíce

zranitelní právě votázkách týkajících se

našich dětí.

Nastraně druhé mě však dosavadní

praxe azkušenost vedou ktomu, abych se

vobdobných případech (vrámci objektivity)

snažil získat též stanovisko druhé strany.

Nevím, ale možná právě absence těchto

informací může být důvodem, proč pan

ministr načlánek dosud nereagoval (?).

Velmi dobře si totiž uvědomuji, jak je ošidné

se kdanému problému vyjadřovat, zejména

nemáme-li kdispozici příslušnou dokumen-

taci žáka. Maminka uvádí, že se usyna jed-

ná oporuchy autistického spektra adále že

„jde omírně retardované dítě“, tedy patrně

olehkou mentální retardaci (?). Aniž bych

absolutizoval hodnoty IQ (jsem si dobře

vědom vlivu dalších faktorů), neměl by být

INTEGRACE DĚTÍ

KOPÍRUJE VÝVOJ

SPOLEČNOSTI

Hana Deáková ze Svitav je matkou mírně retardovaného

syna s autistickými rysy, kterému je odpírána možnost in-

tegrace v systému školství. V minulém čísle jsme otiskli její

smutné zkušenosti. Na článek zareagoval zajímavým názo-

rem ředitel centra ARPIDA, o. s., v Českých Budějovicích.

hoch vtomto případě vzděláván vzákladní

škole speciální, která je určena zpravidla pro

žáky se středně těžkou atěžkou mentální

retardací, ale vzákladní škole praktické, jež

vzdělává žáky slehkou mentální retardací

aposkytuje, obdobně jako běžná ZŠ, „zá-

kladní vzdělání“. Základní škola speciální

totiž poskytuje pouze „základy vzdělání“. To

může být také důvod, proč „znejistěl“ pan

ředitel běžné ZŠ, kam měl být žák integro-

ván. Skutečně, pokud by integroval žáka,

který je vzděláván podle vzdělávacího pro-

gramu ZŠ speciální, musel by mít vrejstříku

škol aškolských zařízení MŠMT ČR zapsán

(vsouladu se stávající legislativou) tzv.

Rámcový vzdělávací program ZŠ speciální.

Jako stoupenec integrace ainkluzivního

vzdělávání (ostatně za17 let existence škol

při centru ARPIDA jsme

integrovali doběžných

škol již 58 našich žáků

adalší desítky integrací

žáků stělesným postiže-

ním realizovalo vrámci

Jihočeského kraje naše

SPC) se snažím vtěchto

situacích postupovat

vždy velmi uvážlivě. Pro

individuální integraci

často nestačí získat pouze

ředitele školy aučitele,

ale také budoucí spolužá-

ky integrovaného dítěte

avneposlední řadě ijejich

rodiče. Nejednou jsem totiž odtěchto rodičů

slyšel, že „učitelka bude skákat kolem inte-

grovaného žáka anajejich děti pak nebude

mít čas“. Nejde to tedy bez porozumění,

azejména pak přesvědčení všech zúčastně-

ných osmyslu integrace.

Nicméně to neznamená, že by inkluzivní

vzdělávání nemohlo mít také svoje limity

(hranice). Nejčastěji to bývá středně těžká

resp. těžká, mentální retardace aněkterá

kombinovaná postižení. Uvědomuji si, že

tímto svým názorem patrně popudím bezvý-

hradné stoupence inkluzivního vzdělávání,

ale vycházím ze své mnohaleté zkušenosti

asvého přesvědčení. Měli bychom totiž

hájit oprávněné zájmy dítěte (žáka), vždyť

pro kvalitu jeho života bude velmi důležitá

právě kvalita získaného vzdělání. Je proto

zapotřebí dobře rozlišovat aobjektivně zva-

žovat (nazákladě faktů) ukaždého případu

všechny možnosti aokolnosti. Aprotože

je rozhodnutí narodičích, měli bychom

jim také poskytnout všechny potřebné

informace. Mají-li se totiž rodiče svobodně

aodpovědně rozhodnout, měli by tak učinit

nazákladě dobré znalosti věci. Vyhneme

se tak nejenom lacinému generalizování,

ale izbytečným omylům, kdy se postupuje

stylem „ode zdi kezdi“, což jistě žákům, ale

ani našemu školství příliš neprospívá. Ano,

integrace je procesem, který se stále vyvíjí

vzávislosti nastavunaší společnosti, ale

především nanás samotných, nanašem pro-

žívání (myšlení, cítění) avědomí (nanaší

hodnotové orientaci apřesvědčení).

Autor je ředitel centra ARPIDA, o. s.

Poznámka redakce:

Ovyjádření ktéto kauze jsme 21. září 2010

požádali ministra školství, mládeže atělový-

chovy ČR Josefa Dobeše. Až 9. 12. obdržela

ředitelka Nadace Charty 77 stanovisko minis-

terstva. Aprotože se otento problém inten-

zivně zajímá ičlenka redakční rady časopisu

Můžeš asenátorka MUDr.Alena Dernerová,

chystáme pod jejím předsednictvím vSenátu

kintegraci dětí kulatý stůl.

můžeš / číslo 1 - 2011