Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 28



můžeš / číslo 1 - 2011

NÁZORY

Text: JAN PIČMAN

Ilustrační foto: ARCHIV

O

Markovi jste možná před lety

četli zmínku vnovinách. Teh-

dy se mu vprostorách praž-

ské fakulty ztratil električák.

Kolegové studenti okamžitě

uspořádali sbírku, během pár

dnů získali peníze nanový.

Vtom se ozvali zpojišťovny, dali vozík nový,

atak ještě zůstalo pěkná hromádka peněz

jako příspěvek naodstranění dalších bariér

tuším nafakultě. Marka jsem potkával vlétě

ivnejzapadlejším koutě Novohradských

hor, ale nikoliv vbezbariérovém autě při

prohlídce památek, potkával jsem ho natá-

boře, kde se spí pouze vtípí, vaří vpolní

kuchyni akoupelna acokoliv ji připomíná,

jsou nahony vzdálené. Ateď jsem měl

možnost přečíst si Markovu diplomku. Moc

mě zaujala. Dokonce mě inspirovala kná-

sledující úvaze. (Ale dlužno zdůraznit, že

úvahu nechci autorovi diplomové práce ani

vnejmenším podsouvat.)

Marek Růžička, student FF UK vPraze,

Ústav hospodářských asociálních dějin, pod

vedením Prof.PhDr.Zdeňka Kárníka vroce

2003 obhájil práci snázvem Péče ozdravotně

postižené vletech 1948 – 1968. Doporučuji

vám ji kpřečtení, Marek shromáždil množství

zajímavého, mnohdy úsměvného materiálu.

Téma je pojaté zeširoka aurčitě vás, kteří se

zajímáte ohistorii sociální péče nebo proble-

matiku sociálních služeb vůbec, zaujme.

Mě práce inspirovala kjedné úvaze. Co

když ty ústavy nejsou takovým zlořádem,

aco když nám všem dokonce znovu vyrůsta-

jí před očima?

Zažil jsem před deseti lety, kdy jsem

dojednoho ústavu nastoupil, vášnivé debaty

orušení ústavů, opotřebě důsledné dein-

stitucionalizace. Proti existenci azachování

„ústavů“ se stavěly požadavky úplné integra-

ce, inkluze. Řada debat byla velmi zajímavá

apodnětná. Brilantní, úderná ahumorná

argumentace Milana Chába nechala vklidu

málokoho aje nás jistě hodně, komu již

ÚSTAVY? O ČEM TO VLASTNĚ MLUVÍME?

Marek je sedící. Marek Růžička také studoval mnoho

let v našich školách. Pak jsme se potkávali, když

bydlel v naší Domácnosti na Staráku a denně projížděl

Táborskou bránou do poslucháren filozofické fakulty.

Povětšinou si asistenty zařizoval sám.

několik let chybí. I„Jedličkův ústav“ se ne-

patrně zachvěl vzákladech adiskusí natoto

téma zažil dost. Objevil se nápad Jedličkův

ústav aškoly přejmenovat aodslova „ústav“

se distancovat. Kolegové zLiberce šli tuším

dál ajejich zařízení se dnes asi jmenuje

jinak, nebo alespoň je nazývají jinak.

Popřečtení Markovy diplomky lze dospět

kzávěru, že vlastně ústavy nejsou samy osobě

ničím špatným, dokonce nové ústavy rostou

aslouží dobře. Velmi výstižně apregnantně

autor popisuje, jak byly vjisté době pokřiveny,

ochuzeny adeformovány. Atato deformovaná

podoba nám nejspíš leží vžaludku.

Lze tedy říct: Vraťme ústavy dopodoby,

kterou měly zaprvní republiky, važme si

jich anové podle jejich vzoru budujme.

Je to dobrá alternativa pro ledaskoho se

specifickými potřebami. (Nechť žití naplno

mezi „zdravými“, je-li konstelace podmínek

příznivá avnitřní síla člověka dostatečná, je

pokládáno zaprvní volbu.)

Pak se ale ptejme, jaký byl ten „dobrý

ústav“ před padesáti lety. Diplomová práce

natuto otázku odpovídá: Ústav byl veden

odborníky, zdůrazňoval komplexnost služeb

– vzdělávání, sociální prostředí, zdravot-

ní péče včetně rehabilitace, smožností

iprofesního uplatnění, ústav byl otevřený

vůči veřejnosti, což garantovalo zřizování

spolkem (povětšinou „zdravých“ osvícených

azajímajících se lidí).

Marek Růžička jmenuje, včem ajakým

způsobem byly doté doby smysluplné

ústavy pokomunistickém převratu defor-

mované: Vedení se chopili nekompetentní

úředníci, financování bylo nadále zajišťo-

váno jen zjednoho zdroje anedostatečně,

bez vazby naúroveň péče, ústavy ztratily

potřebu živých kontaktů sokolím, stávaly se

uzavřenými, dokonce byly stěhovány zobcí

naokraje aještě dál. Spektrum služeb se

redukovalo, přestaly být komplexní atím

účinné. Veřejnost ztratila nachod ústavů

vliv, přestaly ji zajímat, prohloubila se

izolace. Život vnich se stal nedůstojným,

nezáviděníhodným.

Tato situace začala být mezi (tehdejším

režimem) vyvolenými zmiňována aupo-

zorňovalo se nani již podeseti letech. Těm,

kteří se zajímali, byla zřejmá akritizovali ji

podvaceti letech. Aprotože podobné zrůdy

(pokřivené ústavy – ačlověka ibez klasic-

kého vzdělání pochopitelně napadá ještě

přiléhavější počeštělé latinské adjektivum)

existovaly těsně vedle nás, museli jsme je

začít vehementně ahlasitě odsuzovat. Řada

imyslících lidí začala odmítat ústavy jako

takové namísto patřičné kritiky socialistic-

kých plánovačů, kteří znich ty zrůdy uděla-

li. Touto nelogičností bohužel trpíme mnozí

stále anejen vevztahu kústavům.

Atak nyní, když se opět volněji dýchá

avíc ověcech můžeme rozhodovat, lze

Ústavy ztratily potřebu

živých kontaktů

sokolím, stávaly se

uzavřenými, dokonce

byly stěhovány zobcí

naokraje aještě dál.

STUDENTI ZJEDLIČKOVA ÚSTAVU

vPraze chodí dozákladních škol

ažákům vysvětlují apředvádějí,

jak žijí lidé spostižením.