Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 13



můžeš / číslo 1 - 2011

Č A S O P I S P R O T Y , K T E Ř Í S E N E V Z D Á V A J Í

Nainternetové adresy sice neustále odka-

zovali vtelevizi ivrádiu, ale on odcházel

dopenze vdobě, kdy byl vrcholem techniky

fax. „Nemějte obavy, trochu se rozkoukáte,

dáte si kávu aurčitě přijde řeč inaněco

jiného než napočítače,“ uklidňoval ho hlas

vtelefonu. Zkusím to, rozhodl se, ikdyž

stále pochyboval otom, že zrovna něco

takového mu může pomoci.

Nadruhý den stál opět nazastávce

autobusu, který tentokrát přijel vzápětí.

Nasedl aponěkolika zastávkách vystoupil

vulici NaStrži napražské Pankráci. Ceduli

snápisem Elpida pro seniory viděl hned.

Trochu zaváhal, ale zvědavost apotřeba

řešit osamění byly silnější než ostych.

Když vstoupil dopřízemí budovy, přiví-

tala ho usměvavá dáma. Když promluvila,

Josef si vzpomněl navčerejší hlas vtelefo-

nu. „Pojďte dál, lidi už jsou tady, zachvíli

začínáme.“ Josef dost dobře nechápal, co

začíná, aani nevěděl, co ho čeká. Sundal si

kabát, pověsil ho navěšák ausadil se vedle

nějakého pána. „Už tři dny mi nefunguje

mail, jdu se lektora zeptat, co stím,“ slyšel

Josef toho pána. Pak si teprve uvědomil, že

mluví naněj. „Promiňte, nevěděl jsem, že je

to namě,“ omluvil se.

„No, to nevadí asčím jdete vy?“

„Já se jdu jen tak podívat, nechci být

doma sám,“ přiznal.

„Jo, pane, to já jsem taky. Ale teď už mi

to tolik nevadí, syn mi koupil notebook ajá

jsem skoro pořád nainternetu. Jsem jako

malej kluk, úplně jsem tomu propadnul.

Lepší než si furt naněco stěžovat, že jo… Jo

ajsem Karel.“

„Josef, těší mě.“

Josef Karla poslouchal, ale jako by mluvil

jinou řečí. Tipoval, že může být tak stejně

starý jako on, ale sebevědomí měl tedy roz-

hodně vyšší. Anavíc umí napočítači.

„Kolik ti je?“ zeptal se Josef.

„Osmdesát dva apůl, někdy se cítím

nasto, ale většinou natřicet. Hlavně když

skypuju svnoučatama…“ smál se Karel.

„Cože děláš, sky… co?

„Skypuju, volám si svnoučaty přes

internet. Je to levnější než telefon, anavíc

je můžu díky kameře ividět. Jsou zdaleka,

ale takhle jsem snimi vlastně každý den,“

odpověděl Karel.

Josefa to začalo zajímat, ikdyž neměl

příbuzné, které by viděl namonitoru počí-

tače. Počítače si navíc vždycky držel odtěla,

ale někdy si sněkým zatelefonovat… Jenže

ským, když nikoho nemá… No, třeba itady

sKarlem, napadlo ho! Jenže jak se to vlastně

všechno dělá? To nemůže zvládnout. Ale

když to zvládl Karel, proč ne on?

SKarlem se Josef skamarádil. Dokonce

tak, že spolu začali chodit dopočítačo-

vého kurzu pro začátečníky, ikdyž Karel

byl samosebou dál. Volají si skoro denně

anejen spolu. Josef našel vpočítačovém

kurzu několik přátel. Volají si stále, občas

se ischázejí. Ale co hlavně: Josef se naučil

pracovat napočítači. Zvládl to! Aikdyž

ho neměl doma, chodil skoro každý den

doCentra Elpida dopočítačové kavárny.

Internet mu otevřel nové možnosti. Hledal

naněm všechno, co se týká jeho lásky –

vážné hudby. Aže toho bylo požehnaně, co

našel.

Kdysi chtěl dokonce uspořádat velkou

encyklopedii, ale před dvaceti lety ji uložil

doskříně aodté doby se nani práší…

Tak třeba teď, spomocí internetu, by se

dotoho ještě pustil. Jen abych měl pro ty

své kamarády čas, pomyslel si aspokojeně

se usmál.

PŘÍBĚH DRUHÝ:

Jak flétnista

k internetu přišel

Hudba avandry. To jsou dvě lásky flétnisty

Josefa Jelínka. Kté první přišel už jako kluk,

když začal hrát napikolu. Pak dostal odta-

tínka, zapáleného muzikanta, flétnu, kterou

neodložil dodnes. Narodil se vPraze, ale

část dětství strávil vKraslicích vKrušných

horách. To zřejmě podnítilo lásku druhou

– kpřírodě. Původně chtěl být mašinfírou,

dokonce se ipřihlásil kestudiu naželez-

ničním učilišti vSokolově, ale nakonec ho

jeden zučitelů přemluvil, aby se věnoval

muzice. Začal studovat vPlzni, potom přešel

nakonzervatoř doPrahy.

„Khraní jsem přistupoval jako křemeslu,

umění mě začalo bavit, až když jsem začal

chodit nazkoušky orchestru,“ říká Jelínek,

který hrál vrůzných orchestrech třicet sedm

let. Hru naflétnu také učí – už více než

patnáct let – vhudebních třídách gymnázia

Jana Nerudy. Před pár lety přišla výzva

zesvěta, který mu nic neříkal. Všichni,

Moc se mu

tam nechtělo,

scházet se slidmi,

kteří jsou

natom jako on

nebo ještě hůř.

�