Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 43

43

hematoonkologii. A snad ještě ten

den tam začali s chemoterapií.

Jak to zvládal psychicky?

U Rádi bylo od začátku jasné, že po

čtyřech cyklech chemoterapií bude

nutná transplantace kostní dřeně.

Tehdy mu bylo sedm a informa-

ce jsme mu museli dávkovat. Když

jsme tam nastoupili, bylo pro něj ne-

představitelné, že bude v nemocnici

celý týden. Výhodou bylo, že řešil ve

svém věku jen tady a teď. Jelo se den

po dni. Nakonec jsme tam v první

fázi zůstali s krátkými přestávkami

celé dva měsíce. I my dospělí jsme

měli co dělat, abychom to dokázali

pochopit, přijmout a rozdýchat.

Našel se dárce snadno?

Dárce jsme měli nakonec čtyři. Je-

den byl z Česka, ale ten se vůbec

neozval. Lékaři se proto rozhodli pro

dárce z Německa. Jeho kostní dřeň

nakonec Radek potřeboval dvakrát.

Už první transplantace byla úspěšná,

ale problém byl v tom, že se synovu

agresivní nemoc nepodařilo pomocí

chemoterapií úplně zničit. Před dru-

hou transplantací, která se uskuteč-

nila v nejbližším možném termínu,

tedy po půl roce od transplantace

první, se přistoupilo k celotělové-

mu ozařování. Myslím, že druhou

transplantaci mohl tak rychle pod-

stoupit jen díky velmi dobré psy-

chické i fyzické kondici. Po fyzické

stránce na tom byl podobně jako

zdravé děti.

Jak se vám povedlo tohoto docí-

lit?

Už zpočátku jsme se snažili o to, aby

o kondici v nemocnici pokud možno

vůbec nepřišel. Pochopitelně ztratil

svalovou hmotu ležením, ale když to

jen trochu šlo, hýbal se. Třeba kdy-

koliv šel na záchod, dělal kliky, dře-

py, protahoval se. Pro nás sportovce,

děti nevyjímaje, je rutina velmi důle-

žitá. Proto jsme se snažili držet režim

i ve sterilním boxu, kde jsme spolu

při transplantaci krvetvorných bu-

něk v izolaci strávili šest týdnů. Tam

se mohl pohybovat jenom v okolí po-

stele, ale i to se dalo zvládnout. Po-

chopitelně, když se necítil dobře, od-

počíval a spal. Velmi dobře nakonec

zvládl i druhou transplantaci.

Jak je na tom Radek teď?

Jednou do měsíce chodíme na pravi-

delné kontroly do nemocnice a v září

šel celý šťastný po dvou letech online

studia konečně do školy, do 4. třídy.

Úplně vyhráno ale nemáme, i když

pevně věříme, že to nejhorší máme

za sebou. Teď má krevní obraz sta-

bilně dobrý, jako zdravé dítě. Já už

ho mám napozorovaného, takže

kdybych viděla nějakou změnu, oka-

mžitě to konzultujeme s lékařem. Ale

jinak už se snažíme na tu nemoc za-

pomínat. Jestli nás něco naučila, tak

U Rádi bylo od začátku

jasné, že po čtyřech

cyklech chemoterapií

bude nutná transplantace

kostní dřeně. Tehdy mu

bylo sedm a informace

jsme mu museli

dávkovat.