Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 36

ŽIVOT / PŘÍBĚH

Ve vteřině přišel o všechno. Nic ne-

cítil, nehýbal se ani nemluvil. Bylo to

čiré zoufalství, které ještě prohloubi-

ly informace od ošetřujícího lékaře.

Jeho přístup nebyl optimální, i když

jiní byli naopak skvělí,“ vzpomíná

s patrnou dávkou pohnutí maminka

Lenka Jandová.

Vše se navíc odehrávalo v době

covidu, takže k synovi mohli jen přes

den v omezeném režimu ochran-

ných opatření. První pozitiva přišla

až po měsíci s převozem do pražské

Thomayerovy nemocnice. „Tam nás

poslali poté, co Jakoubka nevzali na

spinální jednotku v Motole, protože

je prý ještě moc malý,“ pokračuje ve

vyprávění paní Lenka, která si váží

každého pokroku svého synka.

Po pěti dnech v Krči se Jakub zbavil

tracheostomie a nastala intenzivní re-

habilitace, která trvá dodnes. „Cvičení

je naprosto klíčové. Jezdíme s ním

po celé republice a hledáme pro něj

to nejlepší. Někdy jde i o experimen-

tální či alternativní metody. Tradiční

medicíně vděčíme za záchranu Ja-

koubkova života, ale zažili jsme si s ní

i zklamání a ztráty naděje, tak stále

hledáme i mimo ni. Inspirací nám je

například příběh Clemense Kubyho

z Německa, který po pádu ze stře-

chy příčně ochrnul, ale silou vlastní

vůle se dokázal uzdravit. Vím, že je

to takříkajíc trochu ezo. Také jsme na

Slovensku podstoupili čtyři aplikace

kmenových buněk, což nám napří-

klad v Motole rozmlouvali, i když zá-

roveň dodali, že to uškodit nemůže,“

říká maminka, ze které je cítit obava

o jejího synka. Není divu, když se tro-

chu bojí i jeho nástupu do školky.

DŘINA, ALE TAKÉ ZÁŽITKY

Zároveň si paní Lenka uvědomuje, že

pro Jakoubkův osobnostní rozvoj je

to potřeba. „Nechceme, aby znal jen

terapie, po nichž ho budeme tahat

jako kočka kotě. Chceme, aby měl

i hezké zážitky, jako když jsme byli

u moře. Začali jsme cvičit doma, za-

koupili vybavení, čímž se všem ule-

vilo. Najednou je i čas na procházku

do lesa,“ popisuje paní Lenka. Zá-

roveň však vnímá, že Jakub začíná

domácí rehabilitaci bojkotovat, takže

jsou užitečné i pobyty jinde.

Díky úsilí rodičů Jakoubek stále

dělá pokroky, byť třeba pozvolné.

„Rozhýbal levou ručičku, i když mu

z prstů funguje jen palec a ukazová-

ček. Zbývajícím prstům se zatím moc

nechce. Pravá ruka je na tom hůř,

alespoň ji ale už pokrčí. Celkově má

v horních končetinách horší citlivost,

takže musí dávat pozor, aby se třeba

neopařil při mytí rukou. Zvládne se

ale najíst nebo ovládat elektrický vo-

zík. Nohy cítí, dokonce s nimi dokáže

hýbat. Říká si také, když se mu chce

čurat. V tom pomohla elektroaku-

punktura. Necévkuje se a věřím, že

plen se do budoucna úplně zbavíme,“

doufá Lenka Jandová, která se s vý-

hledem na budoucnost intenzivně

Jakoubkovi

se velmi obstojně

rozhýbala levá

ruka, kterou

ledacos zvládne.

Cvičení je naprosto klíčové. Jezdíme

s ním po celé republice a hledáme

pro něj to nejlepší. Někdy jde

i o experimentální či alternativní

metody. Tradiční medicíně vděčíme za

záchranu Jakoubkova života, ale zažili

jsme si s ní i zklamání a ztráty naděje,

tak stále hledáme i mimo ni.