Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 23

ASISTENTI PEDAGOGA

23

můžeš / číslo 6 - 2014

Text: JAN PIČMAN

Ilustrační foto: JAN ŠILPOCH

M

noho rodičů chce, aby se jejich

děti mohly vzdělávat spolu

sostatními, byť potřebují vně-

čem víc podpory, pomoci, ohle-

dů. Tak se ido našich běžných

(ne speciálních) škol dostal institut asistenta

pedagoga. Podle vyhlášky ministerstva

školství zroku 2005 mohl dítěti ve třídě

pomáhat jen vpedagogických činnostech.

Akdyž někdo potřeboval pomoci ina zácho-

dě avjídelně sobědem, měl smůlu. Buď za

dveřmi stála maminka připravená pomoci,

nebo si platil osobního asistenta, který

byl jen na sebeobslužné výkony. Poněkud

komplikovanou situaci zjednodušila novela

vyhlášky MŠMT č. 147/2011, § 7. Stanovila,

že iasistent pedagoga musí pomoci žákovi

vsebeobsluze. Mohlo by být vyhráno. Ale

tak snadné to unás nebývá.

Zvlášť když jde openíze. Atěch není

nadbytek. Jestli chtějí rodiče, aby se dítě

vzdělávalo svrstevníky ze svého okolí, řek-

něme vnejbližší běžné škole, musí přinést

vyjádření speciálního poradenského centra

(nebo pedagogicko-psychologické poradny)

otom, jaká podpůrná opatření avjakém

rozsahu dítě potřebuje. Aškola, jestliže chce

dítě přijmout, musí otyto prostředky požá-

dat kraj. Některé kraje dají ajde to. Přidejme

informaci, že škola na dítě vintegraci má

zvýšený normativ, dostane tedy do ročního

rozpočtu víc peněz.

Ale jsou školy, které dítě snějakým

větším postižením, atudíž svyšší mírou

podpůrných opatření přijmou, protože rodi-

če hodně chtějí nebo protože vyšší normativ

není zanedbatelný. Jenže peníze zkrajské-

ho rozpočtu si nárokovat nedovedou nebo

nechtějí. Ateď jsme udruhého klíčového

slova – uslušnosti. Tak se obrátí na rodiče

azačnou trochu mlžit (eufemisticky řečeno)

atvrdit, že na osobního asistenta, respektive

na úkony osobní asistence, byť je vykonává

asistent pedagoga, musí rodina doplatit.

Využijí svého paternalistického postavení

azatlačí na ty nejslabší. Apředstavte si ro-

diče, kteří se celý život starají odítě, snímž

je pořád víc starostí, potřebuje víc času, více

energie, péče často stojí víc peněz – jak se

škole statečně postaví? Většina se neposta-

ví ajde prosit openíze tam, kde by jim na

tento nešvar dali.

Ajsme utoho, proč se osituaci zmiňuje

člen rady Konta Bariéry. Opakovaně se na

nás obracejí rodiče sežádostí opříspěvek,

který musí doplatit běžné škole, aby někdo

ze zaměstnanců školy (většinou asistent pe-

dagoga) pomohl dítěti spřesunem ze třídy

do třídy nebo na záchod. Akdyž se nesměle

ohradí, že to by měl dělat asistent pedagoga,

dostanou nepravdivou odpověď, že to vná-

plni práce nemá, že žádná vyhláška zroku

2011 není, nebo neslušnou odpověď, že to

musí oni doplatit.

Asi jsou kraje chudší abohatší nebo jsou

zastupitelstva orientovaná na podporu této

integrace více či méně. Někde problém není,

někde je peněz skutečně málo. Pak by mohl

statečný ředitel říci, že dítě přijmout nemů-

že, protože na nezbytná podpůrná opatření

nejsou peníze. Nebo je věcí SPC aPPP pře-

svědčivě zdůvodnit, co navrhují aproč, aby

mohl ředitel školy argumentovat. Možná by

mohl někdo rodičům vysvětlit, že chodit do

speciální školy na nezbytnou dobu (někdy

na první stupeň základní školy, někdy na

střední školu) není žádná hanba ani vzdělá-

vací pohroma.

Situace každého dítěte bude trochu jiná

aje potřeba hledat každé rodině řešení šité

na míru. Ale tvrdit rodičům, že oni musí

sehnat peníze na osobní asistenty vdobě,

kdy je dítě ve škole, je nepěkné anesluš-

né. Učitelé aředitelé, nedělejte to – ani vy

vzákladní škole Hrabůvka vTřestiprdlech,

ani vy ve škole vRůžové ulici na Kladně, ani

vy v... (vžádostech určených Kontu Bariéry

avdokumentaci SPC Jedličkova ústavu

aškol se podobných škol objevuje řada).



Potud názor dlouholetého ředitele Jedličkova

ústavu aškol ačlena rady Konta Bariéry. Po-

dle našeho názoru dobře vyjadřuje podstatu

problému sasistenty ve školách. Téma inte-

grace ainkluze není pro nás nové, vminulos-

ti jsme mu věnovali celý ročník Můžeš.

Dokonce jsme inspirovali slyšení vSenátu.

Každodenní praxe ukazuje, že – jako ivji-

ných případech – může důležitý zákon spát,

naprosto soustavně abeztrestně ignorován

školami ikrajskými samosprávami. Co mají

dělat rodiče postižených dětí? Kam se mají

obrátit? Na soudy? Zdá se, že jsme svědky

hlavní obtíže naší sociální politiky: Je nead-

resná, mnohdy formalistická akonejší sama

sebe velkými čísly výdajů státního rozpočtu.

Proto bereme článek Jana Pičmana jako

inspiraci kdalší polemice, ksoustavnému

hledání dalších názorů, zkušeností anávr-

hů rodičů, ředitelů škol, funkcionářů krajů

iměst apolitiků. Přispějte ivy. (red)

■ Peníze a slušnost očima zkušeného manažera z Jedličkova ústavu a škol

■ Když odpovědní neznají zákon, je třeba použít zdravý rozum.

■ Začarovaný kruh integrace dokáží někde rozplést, jinde ne.

Co nám to ten

ministr udělal?

ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ

JAN PIČMAN byl řadu let ředitelem Jedličkova ústavu a škol, nyní zde pracuje jako psycholog.