Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 14

14

můžeš / číslo 11 - 2014

14

TÉMA: Zaměstnávání lidí spostižením

Právo

nadávat

„Já opravdu nechápu ty různě posti-

žené lidi, proč se snaží jít do práce. My

zdraví se snažíme hodit marod, či jinak

řečeno ulejt se zpráce, aoni tam chtějí

chodit? Aproč má stát kvůli nim různě

upravovat schody astavět bezbariérové

přístupy?

Chudáci jsou zaměstnavatelé, kteří

mají přijmout do práce několik postiže-

ných lidí nebo povinně nakupovat zboží

vyrobené těmi handicapovanými. Není

dost práce pro zdravé, tak proč máme

zaměstnávat postižené, když jsou snimi

jen ajen starosti?

Je lepší jim dát vyšší invalidní důchod,

apřijde nám to všem levněji než upra-

vovat pracoviště.“ Takto či podobně

formulované názory jsem mnohokráte

vyslechla.

Akdyž jsem chtěla argumentovat proti

tomu tvrzení aobhajovat, že itělesně

postižení mají právo chodit do práce,

mnozí jen mávli rukou apronesli:

„Neškol, stejně je to zbytečné utrácení

peněz nás všech.“

Apřesto školím! Práce není jen zdroj

příjmů, ale izpůsob zařazení se do

společnosti, forma získání určitého

sociálního statutu, forma naplnění času

idůkaz pro sebe ipro druhé, že jsem

stejný či stejná jako ti ostatní.

Také musím ráno brzy vstávat, také jdu

či jedu do práce, také mám život čle-

něný na povinnosti ana volno, svátky

aneděle, ato platí ipro mě včetně prá-

va nadávat astěžovat si na povinnosti.

Paradox? Snad, ale právo na práci

patří do evropských právních norem.

Na Evropu můžeme hubovat akriti-

zovat její instituce, ale zdůrazňovat

bychom měli ity kladné hodnoty, které

kevropské kultuře patří.

Patří mezi ně iprávo jedince usilovat

oštěstí anebýt předem vyřazen ze sna-

žení ouplatnění, stejně jako povinnost

ostatních mu ktomu napomáhat všemi

dostupnými prostředky.

Takže úpravy pracoviště pro handi-

capované, jejich zaměstnávání včetně

úpravy přístrojů, vstupů, přechody

asignalizace, to není jen naplňování

práv jedince, ale inaplňování hodnot,

knimž se jako Evropané hlásíme. Ales-

poň zatím se knim hlásíme!



Autorka je socioložka,

členka rady Konta Bariéry.

SLOUPEK

Jiřiny ŠIKLOVÉ

sami, jak budou vynaloženy prostředky

na jejich podporu při hledání zaměstnání.

Nepochybují otom, že by se peníze daly vy-

užít efektivněji. Státní program je většinou

vnímán jako zbytečný prostředník. Finance

by mohly cíleněji aindividuálně putovat

kzaměstnavatelům aneziskovým organiza-

cím. Na ukázku jmenujme například Shaw

trust, která poskytuje komplexní servis při

hledání práce pro člověka shandicapem;

www.shaw-trust.org.uk.

Starší čekají opečovávání

Ajak se na systém ve své zemi dívají dva

konkrétní Britové spostižením? Jejich

postoj je výrazně méně kritický. Vozíčkář

Barry Brooks zLondýna říká: „Myslím, že

legislativa je dobrá, ale zároveň jsem rád

za zákony vznikající vrámci Evropské unie.

Ty bývají vtomto ohledu lepší než národní

předpisy anutí jednotlivé státy ke změ-

nám. Naše vládní programy nabízejí různá

školení azaměstnavatelé dostávají peníze

na bezbariérové úpravy pracovních prostor

nebo pořízení speciálního vybavení. Totéž

dělají paralelně irůzné charitativní organi-

zace. Lidé jsou kpráci motivováni, ale slyší

na to spíše ti mladí. Starší generace bývá

pasivní, zvyklá na opečovávání. Aje-li prá-

ce špatně placená amonotónní, zůstávají

raději doma iti mladší. To se ovšem týká

ilidí bez postižení. Stát poskytuje poměr-

ně dobrý systém sociálního zabezpečení.

Pokud si člověk spostižením najde dobrou

práci, může se stát, že začne od státu

dostávat méně peněz. Ale nikdy nepřijde

ovšechny.“

Na vozíku žije iTom Killin zEdinburghu.

„Už od patnácti let jsem pracoval ve spoje-

ných papírnách. Po dvou letech jsem měl

nehodu aod té doby nechodím. Firma mi

tehdy podržela práci aumožnila návrat.

Zůstal jsem tam třicet sedm let! Pak jsem

odešel do předčasného důchodu azačal se

vrcholově věnovat curlingu. Zmého pohle-

du není ve Velké Británii vozík sám osobě

při hledání práce problém. Budovy jsou

většinou přístupné avláda opravdu chce lidi

postižením vrátit do pracovního procesu.“



Naše vládní programy nabízejí různá

školení azaměstnavatelé dostávají

peníze na bezbariérové úpravy.

�

Kdo je Barry Brooks

Žije vLondýně, je mu  let. Po úrazu

páteře od svých  let nechodí. Přesto se

stal mužem mnoha talentů. Založil avedl

úspěšnou reklamní agenturu. Reklamy sám

psal afilmoval, cestoval po celém světě,

pracoval pro prestižní firmy se známými

herci.

Věnoval se isportu aroku  získal na

paralympijských hrách stříbro vplavání. Dnes

pracuje jako novinář, píše především pro

časopis Forward (Vpřed), který je zaměřen na

čtenáře po úrazu míchy.

Také příležitostně pomáhá lidem vtísni

vrámci organizací HM Courts & Tribunal

services aSocial Security & Child Support

Appeals. Aktivně se věnuje buddhismu. Má

dva syny ačtyři vnoučata.

info

CESTOVÁNÍ SE BARRY BROOKS věnoval celý život, takže si nenechal ujít ani Hradčany.