Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 10

10

můžeš / číslo 6 - 2015

TÉMA: Civilizační choroby

Mým oborem je přitom lyžování, jachting

akanoistika.

Vnímáte nějaký rozdíl vpřístupu lidí

srůznými handicapy?

Nevidomí lidé milují běžky nebo tande-

movou cyklistiku. Jsou šťastni, když se jim

někdo věnuje. Nejde přitom opokoření

nějakých obřích výkonů. Prostě si to užívají.

Řekl bych, že právě lidé bez zraku jsou tr-

vale nejvděčnější, protože jsou usportování

nejvíc závislí na pomoci druhých. Amputáři

asamostatní vozíčkáři jsou vtomhle ohledu

daleko nezávislejší. Ale každý člověk je

individualita, atak lze těžko hovořit oně-

jaké všeobecně platné tendenci. Je to jako

uvšech ostatních lidí. Někdo se nadchne,

jiný méně adalší třeba vůbec.

Je těžké motivovat knějaké sportovní

aktivitě?

Přiznám se, že já se setkávám spíš už stěmi

motivovanými. Věnuji se tolika aktivitám, že

už nemám kapacitu ještě hledat apřemlou-

vat ty, kteří nemají zájem, ikdyž spolupra-

cuji na různých přednáškách aworksho-

pech, které vlastně takový účel do značné

míry naplňují. Tuhle úlohu musí plnit právě

ty spolky alidé, jako je Andrea Brzoboha-

tá, která za těmi handicapovanými půjde

azvedne je ze židle.

Vy se věnujete nejen samotným lidem

spostižením, ale také vzdělávání těch,

kteří snimi budou jednou pracovat

nebo už pracují. Co táhne vaše studenty

koboru aplikované tělesné výchovy

�

asportu osob se specifickými potřeba-

mi?

Někdy je to osobní zkušenost snějakým

sportovcem na vozíku, někdy ti lidé už pra-

cují vurčité organizaci stímto zaměřením,

jiní chtějí rozšíření své kvalifikace, avne-

poslední řadě tu máme studenty, kteří sami

mají nějaké postižení. Nebo je to tak nějak

vrodině. (Jan Hruša se obrací na svého syna

Filipa, který tento obor také studuje aprávě

přišel do místnosti.)

Aco přitáhlo vás samotného?

Já měl být původně konstruktér strojař, ale

nějak jsem cítil, že to není ono, apřestoupil

jsem na fakultu tělesné výchovy asportu.

Před čtyřiceti lety jsem se na horách náho-

dou potkal se skupinou lyžařů po amputaci.

Začalo mě to hrozně zajímat. Viděl jsem,

že pro tyhle lidi se tu nic nedělá, ato byla

výzva. Chtěl jsem vytvořit sportovní meto-

diku pro všechny typy postižení. To bylo na

začátek trochu velké sousto, tak jsem psal

diplomku právě olyžování těch amputářů.

Takže jste se velkým obloukem vrátil

kpůvodní inspiraci.

Dělám to, co mám rád, anaplňuje mě předá-

vat to dál. Učit lyžovat zdravého člověka je

snadné. Ale naučit to někoho, kdo nemá obě

nohy, to už je výzva! Podívejte na tohle (Jan

Hruša pouští na počítači video azaníceně

ho popisuje). Tenhle chlapík jede poprvé

na obou lyžích, přestože nemá jednu nohu.

Atenhle zase jako jeden zprvních na světě

lyžuje soboustrannou amputací na sério-

vých protézách!

Prostě mi připadá smysluplnější pomáhat

těm, kdo to mají těžší. Zajistit všechny do-

provody, zázemí ivybavení. Anejdůležitější

jsou pro mě právě ty první kroky začáteční-

ka. Chci toho člověka vést avidět jeho zářící

oči, že dokázal něco nového. Něco, očem si

myslel, že to vůbec není možné. Často jde

ohledání způsobů, jak to udělat. To má pro

mě ten správný náboj. Nic proti vrcholové-

mu sportu, ale ten mě zdaleka neláká tak

jako tohle.



www.muzes.cz

www.audioteka.cz/muzes

Dělám to, co mám rád,

anaplňuje mě předávat

to dál. Učit lyžovat

zdravého člověka je

snadné. Ale naučit to

někoho, kdo nemá obě

nohy, to už je výzva!

NÁHODNÉ SETKÁNÍ

s lidmi po amputaci dolní

končetiny Jana Hrušu

přivedlo před téměř

čtyřiceti lety ke sportu

handicapovaných.