Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 8



můžeš / číslo 11 - 2011

TÉMA: Integrace a inkluze dětí s postižením

Už přes rok vedeme

na našich stránkách

diskusi o vážném problému

– integraci a inkluzi dětí

s postižením do běžných

škol. Chyběl v ní však hlas

rozhodující – ministerstva

školství, mládeže

a tělovýchovy. Nakonec

se jej díky senátorkám

Daniele Filipiové,

Aleně Dernerové

a Miluši Horské podařilo

sehnat. A tak se

v minulých dnech

mohl na toto téma

uskutečnit Kulatý stůl

Nadace Charty 77

a Senátu Parlamentu ČR.

ŽÁDNÉ

JEDNOSTRANNOSTI!

Text: ZDENĚK JIRKŮ

Foto: JAN ŠILPOCH

A

tmosféra vSenátu byla příjemná,

ale protože se účastníci většinou

dlouho znají, už odzačátku bylo

jasné, že oba tábory (příznivci

rozsáhlé aúplné integrace ipří-

znivci opatrnějšího individuál-

ního přístupu) jsou připraveni

kostré diskusi.

Ata začala hned, jak si D. Filipiová

vzala zahajovací slovo abez obalu řekla

svůj názor: „Já jsem přesvědčena, že lze

integrovat každé dítě. Ivelmi těžce posti-

žený žák může zvládnout běžnou školu,

pokud se mu vytvoří specifické podmínky;

rodiče by si měli uvědomit, že by dítě měli

natvrdo hodit doživota. Dítě si musí zvykat

nanechráněné prostředí, protože tam si

později bude hledat zaměstnání iživotní

uplatnění.“

Kategorické stanovisko zkušené politič-

ky, které už léta žije navozíku, nemohlo

její kolegyni Alenu Dernerovou, která jako

zkušená neuroložka zmíněných dětí vyšet-

řila tisíce, nechat vklidu: „Děti potřebují

naprosto specifický přístup, spolupráci

rodiny, lékařů, psychologů isociálních pra-

covníků. Ty spostižením se často naběž-

ných školách potýkají svelkými problémy,

učitelky nezvládají speciální péči, aniž by

zanedbávaly ostatní žáky. Mimořádnou

péči přece potřebují iděti výjimečně nada-

né, jinak republika časem ztratí celé vrstvy

inteligence.“

Své negativní stanovisko kegenerální

avpodstatě administrativní integraci získa-

né dlouhými lety praxe učitelky aředitelky

speciální školy znovu potvrdila iMiluše

Horská: „Vybrali jsme si tu nejdražší formu

integrace, anani fakt nemáme. Při integraci

velkých skupin žáků jsou abudou potřeba

vyrovnávací třídy, speciální péče přece neře-

ší jen výuku, ale izajištění zvláštních, třeba

hygienických potřeb žáků.“

Vyjasněme si pojmy

Integrace, tedy začleňování dětí spostiže-

ním (tělesným, mentálním, ale isociálním

nebo utrpěným jako důsledek vážných ne-

mocí) není vnaší zemi nic nového. Tradice

speciálního školství je už stoletá, vždyť např.

Jedličkův ústav byl založen vr. 1913. Obor

speciální pedagogiky navysokých školách

existuje už desítky let amnozí naši specialis-

té požívají nebývalou mezinárodní autoritu.

Příkladů, kdy dítě nebo mladý člověk sposti-

žením nebo špatným sociálním zázemím

dosáhli vysokého vzdělání avynikající spo-

lečenské pozice, jsou tisíce anastránkách

Můžeš onich píšeme vkaždém čísle. Takže

včem je problém?

Možná vpojmu inkluze. Tedy vzdělávání

všech najenom místě, vjednom kolektivu.

Podle mezinárodních konvencí, které Česká

republika přijala aintegrovala dosvého

právního řádu, musí stát zajistit všem (!)

dětem přístup donormálních škol, vytvořit

tam podmínky pro jejich optimální rozvoj

atéměř zcela uzavřít speciální školy azaří-

zení.

Bohulibý záměr se vposledních letech

stal předmětem vášnivých aněkdy isrdce-

rvoucích diskusí. Mnozí rodiče požadují in-

tegraci svých dětí naprosto bezpodmínečně,

jiní se bez ohledu nareálné možnosti svých

potomků tváří netečně.

Podle nejrůznějších odhadů se tato

situace týká více než 130 tisíc dětí. Tedy

stejného počtu rodin, stovek škol atisíců

pedagogů. Týká se istátního rozpočtu,

protože vytvoření bezbariérového prostředí,

zajištění speciálních pomůcek, kvalifikova-

ného personálu, ahlavně pedagogických

asistentů, bez kterých je inkluze nemožná,

by přišlo skoro napůl miliardy. Jistě, jde

onáklady, které se většinou vrátí vbudou-