Strana 25
můžeš / číslo 11 - 2011
Č A S O P I S P R O T Y , K T E Ř Í S E N E V Z D Á V A J Í
Už dvacet let se vede spor oto, zda inte-
grovat azrušit všechna speciální zařízení
či je nechat být apřipustit, že některé děti
ajejich rodiče jim dají přednost. Rozumím
zastáncům integrace, zvlášť jsou-li zřad
rodičů dětí snějakým postižením nebo když
přímo oni mají nějaký typ postižení. Ale
copak dnes je dítě vjedné škole odzačátku
své školní docházky až dosvé plnoletosti?
Astále zavřené? Děti někde začnou, počase
přestoupí jinam. VArpidě vČeských Budě-
jovicích nabízí pobyt vjejich speciální škole
co nejmenším dětem, cvičí snimi, učí je
používat kompenzační pomůcky. Ajakmile
si rodina troufne, pomáhají dítěti přestou-
pit doběžné školy. Unás vJedli (JÚŠ) to
vypadá obráceně. Žáky nikde nevyhledává-
me, ale obrací se nanás, když se jim zdá, že
by vnašich školách mohli získat víc, měli
by ucelenější péči, když už to vběžné škole
dobře nezvládají.
Mnoho ktomuto tématu už bylo řečeno.
Nejčastěji zaznívá, že zrušením speciálních
zařízení zmizí obecný problém, zda integro-
vat či segregovat. Pak už se budou řešit jen
jednotlivosti. Naprvní pohled ano. Určitě
přítomnost žáka snějakým postižením
vběžné škole může prohloubit cit asmysl
ostatních pro jinakosti, pro různost. Může
to tak být asnad to většinou má tento efekt.
Ale co samotný mladý člověk spostižením?
Mezi vrstevníky súplně jinými problémy,
než jsou jeho? Sjinými zájmy? Co spocity
izolace? Jak ovlivní člověka neustálé srov-
návání se stěmi, kteří jsou lepší, rychlejší,
zvládnou to, co on nikdy? Co vlastní sebevě-
domí takového člověka?
Zastávám názor, že speciální zařízení
tu mají své místo. Díky jejich existenci
si mohou děti, jejich rodiče idospívající
vybírat. Unás se dokonce stále se držíme
názvu, který jsme dostali před desítiletími
dovínku: ústav. Víme, že mnoho rodičů
ten název odradí nebo přinejmenším
silně zaváhají. Ale také víme, že ti, kteří
donašich škol nastoupí, si jejich možností
anabídek cení apřipouštějí, že to jinde
nenajdou.
Provoz speciálních zařízení není nejlev-
nější. Možná že peníze jsou tím nejpodstat-
nějším vakademických debatách, zda zru-
šit či nechat speciální školy. Anejen unás.
Je to ivostatních státech Evropy. Vzdor
nepřesným informacím otom, že speciální
školy azařízení nazápad odnás nejsou,
není to pravda. Máme dobré kontakty se
speciální školou vAnglii, vSeverním Irsku
avDánsku. Jezdí knám lidé ze speciálních
škol vBelgii, Francii. Známe zařízení vAn-
glii, vekterých žijí vchráněném prostředí
tisíce lidí se specifickými potřebami, lidé,
kteří nezvládají život vběžném nechráně-
ném prostředí.
Chceme být speciální, kde je to potřeba,
anormální, kde to jen jde. Tak se jmenoval
jeden projekt, kterého se zúčastnily před
deseti lety speciální střední školy zEvropy.
Chceme být speciální, kde to žáci potřebují
akde jim to vyhovuje, aotevření, kde to jen
jde. Atak nabízíme areál speciální školy
izcela normálním malým dětem, které
knám chodí plavat, vytváříme pro naše stu-
denty bezpečné prostředí, kde se mohou při-
pravovat naběžný život, amy sami chodíme
doběžných škol učit, jak pracovat sdítětem
spostižením. Chtěl jsem dodiskuse přispět
názorem naotázku, zda rušit či zachovat
speciální školy, respektive zařízení, ale nějak
se mi to posunulo:
Zdá se mi, že by měla otázku, zda speciál-
ní či normální, nahradit otázka, jak nejlépe
akdy akde připravovat mladé lidi sposti-
žením naběžný život, případně kde jim jej
umožnit dobře žít. Kvalitní speciální školy
pro to mohou udělat hodně.
Autor je ředitelem Jedličkova ústavu aškol
Více nawww.muzes.cz
VJEDLIČKOVĚ
ÚSTAVU
aškolách
vPraze
nacházejí děti
shandicapem
prostor nejen
navzdělání, ale
inasportovní
akulturní akce.
Dnes už naprostá
většina odborníků ví,
že situaci každého
dítěte, každého
člověka, je potřeba
posuzovat zcela
samostatně. Aco může
být dobré pro jednoho,
nemusí být vhodné
pro druhého.