Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 12



můžeš / číslo 11 - 2011

TÉMA: Integrace a inkluze dětí s postižením

Už máte nadvacet příkladů úspěšné

inkluze. Můžete říci nějakou obecnější

zkušenost ztéto cesty?

Máme dokonce už iabsolventy, takže jistá

zkušenost tu je. Především – obrovský

posun vmyšlení – především učitelů, ale

irodičů. První byl chlapec, náš žák, kterého

srazilo nedaleko, naEvropské třídě, auto.

Měl velmi vážné následky amohli jsme

tvrdit, že naše škola už pro něj není vhodná.

Ale uvědomila jsem si, že to se může stát

vkaždé rodině.

Pak je tedy naší povinností vytvořit

takové podmínky, aby neztratil své školní

zázemí. Povedlo se. Doočí vám to nikdo

neřekne, ale když přišel první mentálně

postižený chlapec, který chodil naproti

dostacionáře speciální školy, jeho maminka

chtěla, abychom ho vzali knám. Ařekla mi,

že ředitel školy vmístě jejich bydliště řekl:

Tady to (!) my vzdělávat nebudeme.

Přijali jsme ho azačali se společně učit,

protože také naše zkušenosti byly malé.

Napřed jsem ale musela získat povolení mi-

nisterstva školství. Také dost komplikovaně.

Ale už jsme se rozhodli, ikdyž jsme věděli,

že my nemůžeme nabídnout to, co speciální

škola. Využili jsme blízkosti stacionáře stím,

že část výuky bude unás ačást tam. Shrnu

to – pro chlapce byly zdravé děti velkým pří-

kladem asoužití snimi mu moc pomohlo.

Ajak to pomohlo vašim pedagogům?

Nejprve jsem docela narazila. Měli jsme tu

učitelku, speciální pedagožku, takže jsem

šla nejdřív zaní. Ona se šla dostacionáře

podívat ařekla: Ne. Takové dítě nemohu

učit. Možná se bála té tíhy, možná se obá-

vala reakcí dětí nebo rodičů. Jiná kolegyně,

okteré jsem věděla, že se zabývá mimo-

školními aktivitami spostiženými dětmi,

mi řekla: já bych si ho vzala dotřídy. Snad

to byl její několikaletý pobyt vzahraničí,

atedy jistá zkušenost právě sjinakostí, snad

její mimořádná empatie, zkrátka zkusila

to, atím vlastně otevřela dveře naší školy

integraci.

Atady je má první zásadní odpověď

navaši otázku – potřebujete mít veškole

alespoň jednoho učitele, který ostatním

ukáže cestu. Když ho veškole nemáte, pak

může být tisíc zákonů, ale integraci ainkluzi

budete těžko zvládat nebo to bude trvat

déle, než se vám podaří učitele přesvědčit;

nejobtížnější je totiž zbourat bariéry, které

jsou vnás.

Naše kolegyně dokázala nejen pomoci

dítěti spostižením, ale pomohla icelé škole

– naučila ostatní děti, že je samozřejmou

povinností pomáhat druhým aže každý má

svou cenu. Chlapce milovaly ikuchařky.

Učitelé chodili suplovat asistenci, když byl

asistent nemocný, aučili se tak iodsvé kole-

gyně. To všechno unás postupně změnilo

atmosféru, takže dnes už celá škola chápe

inkluzi jako zcela normální proces.

Co byste tedy dnes řekla rodičům dětí

snejrůznějším postižením?

Totéž co předtím – že uděláme všechno,

abychom jejich dítěti pomohli, ale že neví-

Využili jsme blízkosti stacionáře stím,

že část výuky bude unás ačást tam.

Shrnu to – pro chlapce byly zdravé děti velkým

příkladem asoužití snimi mu moc pomohlo.

�

ŘEDITELKA

Jana Matouš-

ková ví,

že integrace

dětí s postiže-

ním nebo jinou

„nevýhodou“

je vždycky

zvláštní

a neopakova-

telný proces.