Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 15

Č A S O P I S P R O T Y , K T E Ř Í S E N E V Z D Á V A J Í

můžeš / číslo 11 - 2011

vpodobných zařízeních vrůzných koutech

starého kontinentu. VBelgii, vseveroir-

skémBelfastu nebo holandské Werkenro-

deschool.

S Británií se lze srovnávat

Nahlédnutí zahranice zakončeme naBrit-

ských ostrovech. Tam leží městečko Alton

avesnička Holybourne se speciálním vzdělá-

vacím zařízením pro děti amládež stěles-

ným postižením Lord Mayor Treloar School

and College. Zatímco vDánsku připadli

dva žáci najednoho asistenta, zde je poměr

sil prakticky vyrovnaný. Úroveň starších

studentů (College) odpovídá přibližně české

střední praktické škole.

Ti, kteří zvládají náročnější výuku,

dojíždějí donedaleké běžné školy. Domov-

ské zařízení jim poskytuje potřebné služby

idopravu. Vybavení tříd je opět navysoké

úrovni včetně počítače pro každého studen-

ta. Těch je vkaždé učebně přibližně šest.

Tříčlenný tým specialistů obchází jednot-

livé třídy azjišťuje potřeby jednotlivých

mladých lidí. Učitelé úzce spolupracují

svychovateli, kteří zodpovídají zaodpoled-

ní program.

Náplň činností směřuje kekonkrétním

reálným cílům, jako je příprava produktů

pro trhy. Vzdělávání tak není samoúčelné.

„Ani pometodické stránce zaBritánií nijak

nekulháme, ale tu neopakovatelnou atmo-

sféru viktoriánské architektury zasazené

dovenkovské krajiny jižní Anglie tady pros-

tě nemáme,“ uzavírá Dana Trsková.

SLOUPEK

Jiřiny ŠIKLOVÉ

Integrace ainkluze

jsou přínosem

pro všechny

Minimálně dvě ministerstva České republi-

ky, tedy ministerstvo školství aministerstvo

práce asociálních věcí, mají vesvém progra-

mu integraci ainkluzi všech dětí shandi-

capem. Napřed říkám subjekt, tedy dítě,

mladý člověk, apak teprve to druhotné, to,

že má „navíc“ handicap.

Osobnost, člověk, je to první; to druhé je jen

označení určité skutečnosti, která dnes je,

ale zítra již třeba tím handicapem nebude.

Nebude proto, že ten člověk bude vykonávat

zaměstnání, kde jeho znevýhodnění nevadí,

nebo bude mít takovou pomůcku, která

jeho handicap vyrovná. Ještě vmém dětství

bylo handicapem nošení brýlí nebo leváctví.

Děti se povinně přeučovaly napravou ruku

avysoký počet dioptrií byl handicapem.

Některé handicapy, třeba nohu amputova-

nou pohavárce, lze vhodnými prostředky

snížit! Poskytne-li je dítěti společnost, třeba

zastoupená ministerstvem, pak se dítě může

včlenit mezi své vrstevníky, dokončit školu,

získat kvalifikaci apokračovat vživotě

vlastně – skoro – jako bez handicapu. Jde

oto včas takový handicap rozpoznat, vytvo-

řit poradny, vnichž by se někdo takovému

dítěti věnoval, upozornil jeho rodiče aučite-

le namožnosti pomoci.

Sám pojem handicap, přestože je zangličti-

ny, již dávno zdomácněl. Není to celkové po-

škození, ale znevýhodnění jedince omezující

jeho výkon nebo přijetí očekávaných, před-

pokládaných sociálních rolí. Je to socio-kul-

turně ovlivnitelný důsledek postižení, které

samo je přímo nezměnitelné. Opravdu, nová

noha klukovi nenaroste, ale dáme-li mu

takový vozíček, že vněm bude moci alespoň

sledovat hry svých kamarádů, házet míčem

achodit, či spíše jezdit zanimi doškoly, sou-

těžit snimi aporovnávat se veznalostech,

vyniknout třeba vezpěvu nebo vrecitaci, tak

jsme – my všichni – jeho handicap snížili.

Kdyby se takovému dítěti neposkytla včas

velkorysá pomoc, bude celý život žít někde

vústavu, nešťastné, apečování oněj bude

finančně náročnější než včasně poskytnuté

pomůcky. Vím, že lidské štěstí ani spokoje-

nost zdobrého skutku se nedají převádět

jen napeníze. Ale něco se dá včas financovat

avýše uvedená ministerstva, pokud nepo-

skytnou takovouto pomoc anenavrhnou

opatření, sice dnes něco ušetří, ale zatíží

mnohem vyššími výdaji naše potomky.

Autorka je socioložka,

členka rady Konta BARIÉRY.

mečné potřeby. Zaměření je zde rozděleno

dotří úseků podle míry postižení klientů.

Vprvním úseku odpovídajícím úrovni naší

základní až zvláštní školy jsou žáci stěžkým

tělesným postižením, ovšem běžně vzděla-

vatelní. Druhý úsek se úrovní pohybuje mezi

dřívější českou zvláštní apomocnou školou.

Třetí úsek pracuje slidmi nahranici vzděla-

vatelnosti, kteří mají závažná kombinovaná

postižení.

„Hodně se zde využívá, stejně jako

vNorsku, prvků bazální stimulace. Vetří-

dách připadá nadvě děti jeden asistent,

který je ovšem spíš dalším učitelem. Díky

tomu mají všichni čas napestrou přípravu

vyučování,“ říká Dana Trsková apokračuje:

„Velmi inspirativní je komunikace srodiči.

Škola irodina si každodenně předávají

zprávy odění kolem každého žáka. Nejde

přitom jen ovzdělávací informace, ale

rodiče třeba píší iorodinném výletě atd.

Tohle všechno děti ovlivňuje asamy by

to třeba veškole neřekly. Učitel stím pak

může pěkně pracovat.“

Poodborné ametodické stránce je čes-

ké speciální školství sdánským zařízením

srovnatelné. Hlavní rozdíl představuje

spíš zázemí avybavení. Důvodem jsou

především finance. VČeské republice

známe stejné pomůcky, rovněž využíváme

asistenty pedagoga, ale všeho je zatím

tak nějak méně. Přesto se zařízení typu

Jedličkova ústavu aškol může sdánským

protějškem směle měřit. Anejen sním.

Pracovníci istudenti zJedle měli vposled-

ních letech možnost seznámit se spoměry

SOUČÁSTÍ UČEBEN V DÁNSKU

jsou i hračky s postižením.

Například medvěd s chodítkem

či panenka na vozíku..

Zatímco vDánsku

připadli dva žáci

najednoho asistenta,

vBritánii je poměr sil

prakticky vyrovnaný.