Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 18

vyjádřím vlastní názor. Amoje názory

nemusí být správné aostatní snimi nemusí

souhlasit.

Myslím, že pro rodiče je obrovsky

důležité, aby se jejich dítě narodilo zdravé

abylo zdravé iposléze. Když pracuje-

te natěžkých případech ajde to dobře

kupředu, děťátko začne nabývat naváze

avyvíjí se normálně, tak je to samozřej-

mě úžasné. Takových případů je naštěstí

většina. Stává se ale, že se děťátko narodí

příliš brzy nebo má takovou vrozenou

vadu, že bude těžce postižené až dokonce

svého života. Pro někoho tato situace není

problém, bere ji jako určitou výzvu. Ale

takových lidí je málo. Naopak pro mnoho

lidí je to katastrofa.

Upředčasně narozených dětí je napří-

klad velký problém dýchání, novorozenci

jsou naventilátorech, aty trhají plíce. Další

adaleko vážnější komplikací je krvácení

domozku. Umnoha takových novorozenců

známe míru poškození avíme také, jaké

bude postižení. Můžeme díky moderním

prostředkům takové dítě zachránit, udržet

při životě. Ale rodičům dáme potomka, se

kterým bude spojena tak náročná celoživot-

ní péče, že si to nedovedou vlastně ani před-

stavit. Je třeba také vědět, že drtivá většina

manželských párů, které se starají otěžce

postižené dítě, se počase rozvede. Taková je

statistika. Žena se upne napéči opostižené

dítě, apokud jsou vrodině ještě další děti,

maminka se jim nestačí věnovat. Otatínkovi

ani nemluvě.

Když se vSheffieldu narodilo dítě svelmi

těžkým postižením, jako je spina bifida

(rozštěp páteře) nebo hydrocefalus (tzv. vod-

natelnost mozku), vzal profesor Lorber otce

toho dítěte dooddělení, kde ležely už starší

děti stakovým postižením. Ukázal mu, jak se

situace bude vyvíjet, jak bude dítě vypadat

později. „Uděláme, co bude vnašich silách,

pokusíme se onemožné, můžeme udělat

vše, co budete chtít,“ říkal profesor. „Ale

také nemusíme dělat nic,“ doplnil. „Avtom

případě vaše dítě brzy zemře. Uděláme to

tak, aby odchod byl co nejméně bolestný,

aby dítě netrpělo.“ Nevěřil byste, kolik otců

řeklo: „Jenom ho prosím nenechte, aby došlo

dotoho stavu. Aby netrpělo.“ Děťátku se pak

nedělala už žádná další vyšetření, nebrala se

mu krev apodobně. Důraz se kladl nato, aby

bylo vpohodlí. Smrt přišla rychle. Podle mě

to bylo humánní rozhodnutí.

Takový přístup asi vyvolával značné

kontroverze.

Však byl také tehdy profesor Lorber velmi

kritizován. Byl osočován, že se dopouští

smrtelného hříchu, hraje si naboha, který

určuje, kdo má žít akdo ne. Udělali zněj

vraha. On to sotva přežil. Apřitom to byl

člověk obrovsky humánní aneobyčejně

obětavý.

Osobně jsem přesvědčen, že každý rodič

má právo volby. Je samozřejmě důležité,

aby rodiče byli odlékařů co možná nejlépe

informováni, aby věděli, jaké jsou možnosti

avyhlídky. Ale pak by si měli bez jakýchkoli

vnějších tlaků avlivů vybrat. Alékaři by jim

měli pomoci.

Někdo by mohl říci, že takové řešení už

nemá daleko keuthanasii.

Jsem absolutně proti legalizaci euthanasie.

Jakmile ji povolíme, tak budou následovat

vraždy. Ale myslím, že stejně jako je smys-

lem medicíny lidi uzdravovat, je součástí

lékařovy práce pomoci lidem kdůstojnému

odchodu. Pokud lékař takto zasahuje dolid-

ského života, děje se tak ztěch nejvyšších

humánních důvodů.

Byl jste vždycky zaměstnán jako lékař

vnemocnici? Anebo provozujete isou-

kromou praxi?

Pracoval jsem vždy jako nemocniční lékař,

ale vedle toho jsem měl ivlastní lékařskou

kancelář. To není totéž jako být soukromým

lékařem. Nemocnice totiž nemají místo,

kde by jejich lékaři mohli vidět své pacienty

poté, co jsou znemocnice propuštěni. Proto

si lékaři zřizují vlastní ordinace svybavením

ise sekretářkou. Ale pacienti vám neplatí,

navyšetření jsou tarify, podle kterých

účtujete. Vše pak proplácí stát.

VKanadě nejsou privátní doktoři?

Jen minimálně, ikdyž teď je snaha zavést

dvojí systém, tedy státní isoukromý. Spousta

lidí argumentuje – když si můžu koupit auto

adům, proč bych si nemohl koupit lékařskou

péči? Nevýhoda státního systému je hlavně

vtom, že lidí vyžadujících lékařskou péči je

víc, než je kapacita systému. Vsoučasnosti je

inedostatek doktorů, kterým se vČechách

říká praktický lékař. Lidé pak chodí napohoto-

vost, která není navelký tlak pacientů stavěná.

Všude se projevuje snaha šetřit, vnemocni-

cích obracejí každý dolar, nadruhou stranu

obrovské prostředky spolyká byrokracie nebo

náklady nařízení nemocnic. Individuální péče

je celkem dobrá, ale jednotliví lidé nemohou

dělat zázraky. Iproto kanadské lékařství jako

celek poněkud upadá.

To by vám asi čeští lékaři rozuměli. Mi-

mochodem – máte snaším systémem

zkušenost?

Příliš ne, ale navštívil jsem například 3. in-

terní kliniku naKarlově náměstí. Ohromný

dojem namě udělala naprostá čistota místa.

Je to starý klášter, ale přišel mi dobře uzpů-

sobený provozu. Všiml jsem si iprofesionali-

ty sestřiček – vpéči ivoblečení.

Vnemocnici ještě děláte?

Vroce 2010 jsem už šel dopenze. Všedesáti

osmi toho bylo namě trošičku moc. Když je

vám třicet pět nebo čtyřicet let, tak se slouží

noční služby docela dobře. Ale když je vám

přes šedesát, už vám docházejí síly. Apo-

kud vás volají ktěžkému porodu mezi třetí

ačtvrtou ráno, nemusel by být váš výkon už

takový, jaký situace vyžaduje. Proto jsem

se rozhodl odejít. Nicméně pořád pracuju,

trochu pomáhám vlékařském domě, abych

to všecko nezapomněl ataké abych si udržel

lékařskou licenci.

Kdo je Vladimír Pucholt

Narozen 30. 12. 1942, pochází zrodiny

advokáta. Zkádrových důvodů nemohl

studovat vysokou školu, posléze se mu

podařilo absolvovat DAMU. Hrál už

od r. 1952 menší role ve filmech, kjeho

nejvýznamnějším patří snímky Černý

Petr (1963), Starci na chmelu (1964),

Lásky jedné plavovlásky (1965) a Svatba

jako řemen (1967). Dva roky byl členem

Činoherního klubu. Lékařství vystudoval

vletech 1968–1974 vSheeldu, od roku

1981 žije vKanadě.

info



můžeš / číslo 11 - 2011

TÉMA: Integrace a inkluze dětí s postižením

�

BĚHEM

SVÉ ŘÍJNOVÉ

NÁVŠTĚVY

Prahy si

Vladimír

Pucholt zahrál

v Hodinovém

hoteliérovi,

kterého

nastudoval

s přáteli ku

příležitosti

75. narozenin

režiséra Jana

Kačera. Hra

měla jen dvě

reprízy pro

kamarády.