Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 24

NÁZORY



Text: JAN PIČMAN

Ilustrační foto: JAN ŠILPOCH

D

onaší speciální školy pro žáky

stělesným postižením chce

nastoupit Petra. Ještě chodí

doběžné školy mimo Prahu.

Dosedmé třídy. Je integrovaná.

Ale nyní chce knám. Cítí se tam

izolovaná, je tam málo možnos-

tí, jak říká. Jezdí navozíku, hůř se vyjadřuje,

je méně obratná. Zmatematiky afyziky je

osvobozená, navýtvarku atělocvik také

nechodí. Škola je ale určitě ochotná. Když

se jede navýlet, kde to paní učitelka nezná,

musí Petra zůstat doma. Jinak ji navýle-

tech doprovází máma. VJedličkově ústavu

aškolách se zúčastnila abilympiády. Těší se,

že tu najde kamarády. Bude unás ibydlet.

Naintru. Skoro jako vklasických anglických

internátních školách nebo vprestižním

gymnáziu vBabicích uŘíčan.

Opřestup zjedné pražské střední školy

nanaši střední školu pro žáky sTP žádá také

Jakub. Trpí spastickou formou dětské moz-

kové obrny. Pohybuje se jen namechanic-

kém vozíku. Chodil doběžné základní školy,

atak začal inanormální střední. Vzali ho

ochotně. Jen dopatra musí jezdit nákladním

výtahem, kekterému se chodí přes dvůr.

Když jdou spolužáci dojídelny, Jakubovi

vezme asistent jídlo vkastrůlku dotřídy

atam ho krmí. Vjídelně Jakub jíst nechce.

Mezi spolužáky nemá kamaráda, celý den

veškole tráví sasistentem. Ostatní ho mezi

sebe vůbec nepřijali. Mají své zájmy, nero-

zumí si snimi. Atak chodí ze školy, učí se

doma, zase doškoly azase domů každý den.

Cítí se veškole izolovaný. Vlétě byl natá-

boře snějakými dětmi spostižením. Moc se

těší doJedle, je tam imožnost sportování.

Už se tam byl podívat.

Oba tito zájemci ostudium naspeciální

škole pro žáky stělesným postižením se hlá-

sí právě nyní ajednali jsme ojejich žádos-

tech první týden letošního září. Někdo může

namítnout: kdyby dobře fungoval integrační

tým kolem žáka… kdyby se našla nadace,

která koupí plošinu… Kolega určitě přidá,

že on chodil donormální střední školy

acítil se tam dobře, měl spoustu kamarádů

anikomu znich jeho vozík nevadil. Jiný

může doložit, že ivespeciální škole byl žák

osamocený anecítil se vní dobře. Může to

tak být.

Aprávě otom to je, to já si myslím. Něko-

mu může vyhovovat vzdělávání vběžné ško-

le, jiný může dát přednost škole speciální.

Dnes už naprostá většina odborníků ví,

že situaci každého dítěte, každého člověka,

je potřeba posuzovat zcela samostatně. Aco

může být dobré pro jednoho, nemusí být

vhodné pro druhého. Nastránkách tohoto

časopisu otom nedávno velmi přesvědčivě

psali dr.Šturma iDoc.Jankovský.

Na kulatý stůl Nadace Charty 77 a Senátu ČR

k integraci a inkluzi dětí s postižením zareagoval

i ředitel Jedličkova ústavu a škol.

VYMĚŇME

OTÁZKY