Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 9

9

ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ

můžeš / číslo 9 - 2014

Náš školský systém se postupně transformuje

apřibližuje se kinkluzi. Můžeme očekávat tendenci

redukovat počet speciálních škol apočty žáků vnich.

Kapři si přece nebudou chtít vypustit

vlastní rybník. Tím nechci říci, že tohle je

hlavní hledisko, kvůli kterému se pak hledají

zástupné námitky vůči inkluzi. Jen podotý-

kám, že ito hraje určitou roli.

Včem je nejpodstatnější přínos inkluze?

Její největší přínos donašeho školství

vnímám vmožnosti volby. Jako rodič dítěte

se zdravotním postižením bych vždycky tíhl

ke vzdělávání vběžné škole, pokud by to

stav dítěte umožňoval. Potřeby těchto žáků

jsou opravdu velmi různorodé anabídka

rozmanitých vzdělávacích příležitostí mi

unich připadá nejdůležitější. Pro mnoho

žáků je integrace do běžné školy optimální

řešení, ato nejen zhlediska edukačního,

ale také sociálního. Speciálním školám se

vytýká skleníkový efekt, malá nabídka přiro-

zených sociálních vzorů ahyperprotektivita

prostředí, která neodpovídá požadavkům

běžného života. To mohu jako bývalý učitel

ve speciální škole potvrdit. Na druhé straně

jsem tam učil mnoho žáků, kteří stěží fungo-

vali ivrežimu tříd speciálních škol. Vběžné

třídě si je nedokážu představit. Zejména to

platí ožácích stěžkým zdravotním postiže-

ním. Někteří potřebují zvýšenou ochranu

aúpravu vzdělávacího prostředí. Problém

nastává, když podpůrná opatření začínají

působit restriktivně, což se ale bohužel stává

ivpřípadě inkluzivního vzdělávání.

Co brání rychlejšímu rozvoji inkluze? Zdá

se, že vposlední době poněkud zamrzla.

Nebo tomu tak není?

Na to nedokážu přesně odpovědět, ale mys-

lím si, že důvodů je více. Trochu mi připadá,

že nevíme, kam dál. Zájem oinkluzi nemůže

dlouhodobě živit počáteční nadšení ani zku-

šenosti ze zahraničí. Změny ve vzdělávacím

systému by se měly opírat odůkladné po-

znání edukační reality českých škol včetně

jejích sociálních, kulturních, ekonomických,

hodnotových ajiných kontextů.

To však vyžaduje propojenost ikoordi-

naci výzkumu apraxe, interdisciplinární

diskusi, potřebné politické aekonomické

pozadí. Ataké dostatečný společenský tlak!

Roztříštěnost pohledů zvyšuje podle mě

riziko, že se inkluze stane pouhou populis-

tickou politikou ministerstva. Je jednoduché

schovávat se za lákavé proklamace, kterým

nepředchází zjištění potřebných faktů

adostatečná diskuse. To je podle mě důvod,

proč vminulých letech došlo kněkterým

ukvapeným rozhodnutím, jako např. kjiž

zmiňovanému pokusu orušení praktických

škol.

Takže nejde ani tak oproblém peněz,

jak se často říká, ale spíše politické či

společenské objednávky?

Myslím, že to je provázané – pokud existuje

politický zájem nebo silný společenský tlak,

peníze se většinou najdou. Ale uvažuji také

odalších důvodech – např. kulturní nebo

sociální povahy. Domnívám se, že inkluzi

samé unás chybí dostatek argumentů, pro-

tože postoje kolegů na akademické půdě, ale

také postoje veřejnosti, jsou vůči inkluzi často

rozpačité. Tím samozřejmě nechci zpochyb-

ňovat opodstatněnost inkluze. Ale začne-

me-li tuto problematiku zkoumat hlouběji,

zjistíme, že se jedná ozcela komplexní téma

sřadou otázek anejasností.

Myslím si, že základní problém není

nedostatek financí ani formální zajištění

vzdělávacího procesu. Malý počet asistentů

pedagoga anedostatek peněz na vzdělávání

těchto žáků jistě činí značné komplikace,

na něž mnohé školy narážejí. Problémy jsou

však hlubší povahy. Např. umnoha žáků se

speciálními vzdělávacími potřebami je ob-

tížně predikovat, zda aza jakých okolností

bude integrace úspěšná. Učil jsem jednoho

žáka se závažnýmterminálním onemocně-

ním, stěžkým postižením voblasti pohybli-

vosti akomunikace.

Na základě jeho životního kontextu

amožností jsme předpokládali, že speciální

škola bude nejlepším řešením. Opak byl prav-

dou – po dvou letech byl úspěšně integrován

do běžné školy, protože mezi intaktními vrs-

tevníky se cítil spokojený. Na druhé straně se

nám vraceli zpět do speciální školy žáci, kteří

na tom byli zfunkčního hlediska daleko lépe.

Po několika letech vběžné škole se ukázalo,

že jsou ve stresu, nezvládají učivo, ajsou

ztraceni také vkolektivu spolužáků.

Inkluze tedy není hodnota sama osobě…

Občas se zdá, že vrámci prosazování určité

koncepce pokládáme některé žáky na oltář

inkluze, ikdyž pro ně to není nejlepší řešení.

Zpraktických zkušeností vyplývá, že většina

žáků se zdravotním postižením, kteří byli

integrováni do běžných škol, vyhledává bě-

hem dospívání ivdospělosti spíše komunitu

osob se zdravotním postižením asocializuje

se primárně mezi ně. Jedním zpodstatných

problémů inkluze je schopnost vzájemného

porozumění aotázka sociální či kulturní

identity žáků se zdravotním postižením.

Vzájemná jinakost je někdy tak velká, že

je téměř nemožné si navzájem porozumět.

Střetávají se odlišné světy, které se při in-

terakci nepotkávají, ale spíše míjejí. Jestliže

okolní společnost, ato ivpřípadě spolužáků

ve třídě, není schopna porozumět člověku

se zdravotním postižením, nelze se divit, že

se tento člověk bude cítit lépe mezi obdobně

postiženými vrstevníky. Může snimi soutě-

žit, rozumějí si, sdílejí podobné vidění světa,

vlastní problémy ivýzvy atd. To je samozřej-

mě individuální.

Kdo je Jiří Kantor

Působil více než deset let jako speciální

pedagog amuzikoterapeut vrámci různých

institucí resortu školství asociálních služeb

(např. ZŠ aMŠ Credo vOlomouci).

Nyní je již čtvrtým rokem zaměstnaný

jako odborný asistent na Ústavu

speciálněpedagogických studií Univerzity

Palackého vOlomouci shlavním zaměřením

na problematiku somatopedie. Vrámci výuky

studentů aktivně spolupracuje sJedličkovým

ústavem aškolami, Klinikou rehabilitačního

lékařství vPraze, Centrem sociálních služeb

vTloskově atd.

Vrámci výzkumné práce se zaměřuje

především na edukaci žáků stěžkým

tělesným akombinovaným postižením.

Aktuálně spolupracuje na vývoji mezinárodní

metodiky pro muzikoterapii uosob stěžkým

zdravotním postižením, věnuje se publikační

apřednáškové činnosti.

info

�