Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 11

11

můžeš / číslo 9 - 2014

ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ

�

Text: ZDENĚK JIRKŮ

Foto: JAN ŠILPOCH

S

peciální mateřská škola vLounech je

zvláštní, ale působivý, avlastně krás-

ný svět. Padesát šest dětí snejrůz-

nějším postižením – od autismu přes

kombinované vady, diabetes, skoro

úplnou hluchotu až po postižení končetin –

dovádí na zahradě tak, že by běžný pozo-

rovatel těžko hledal, včem je osud těchto

cvrčků těžký. Aon je velmi těžký pro dítě,

které třeba nebude nikdy mluvit nebo dobře

vidět, ale také pro rodiče, kteří očekávali

jeho narození sobvyklým: ten nebo ta naše

bude nejlepší, nejkrásnější, nejšikovnější.

Za uvolněnou atmosférou je však těžká

práce učitelek, asistentů, zdravotních

sester (město zde zaměstnává idvě zdra-

votnice, tolik potřebné při odborné péči)

ikuchařek adalších. Co je cílem každého

dne? Při maximálním respektu kindi-

viduálním potřebám dětí rozvíjet jejich

osobnost aschopnosti sohledem na jejich

budoucí uplatnění ve světě, který pak už

nebude moc vlídný.

Malá škola, velký program

Děti jsou rozděleny do čtyř tříd. Věk není

hlavním kritériem, rozhoduje především

postižení samo aschopnost žáčka uplatnit

se vkolektivu. Podmínky mají moc dobré.

Rehabilitační cvičení, logopedie, inhalace,

masáže, koupele, moderní vyučovací meto-

dy, angličtina, míčkování, hry na počítači…

Seznam je dlouhý. Klíčovou podmínkou je

ovšem kvalita učitelek idalších zaměstnan-

ců. Ředitelka Zdeňka Neudertová za šest-

náct let této práce to umí říci přesně: „Všech-

ny kolegyně mají nejen potřebné vzdělání,

ale především mimořádné lidské vlastnosti.

Tady nemůžete křičet, trestat, stěžovat si

rodičům. Naše práce je onekonečné pomo-

ci, omilimetru, kterým posouváme dítě ke

zlepšení. Apřitom máte před sebou třeba

mentálně zdravého, ale fyzicky postiženého,

ahned vedle autistu, který nemluví, ale už

umí na počítači perfektní abecedu apíše si

snámi anglicky. Každému musíte umět vyjít

vstříc, každého potěšit, každému dát šanci

na alespoň malinký úspěch.“

Největším úspěchem pak je přechod

dítěte do běžné školy. Jenomže ikdyby

■

Postižených dětí neubývá.

■

Spokojení rodiče? VLounech samozřejmě.

■

Tuto práci nikdo nezávidí.

Integrace nespí, ale...

školka uměla zázraky, normální škola má

dvacet osm žáků ve třídě, anení-li po ruce

asistent na celý úvazek nebo celá speciální

třída, kluk či děvče zůstávají někde vkoutě,

nestačí tempu výuky, předškolní příprava se

vytrácí, apak zbývá jen speciální základní

škola. Před několika lety kráčela naší zemí

představa, že integrace ainkluze budou

běžné, všeobecné aperfektně zabezpečené.

Nejsou. Někde chybějí peníze, pochopení

ATMOSFÉRA

NA ZAHRADĚ

je stejně

rozběhaná jako

v „normální“

mateřské škole.

Naše práce

je onekonečné pomoci,

omilimetru, kterým

posouváme dítě

ke zlepšení.