Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 22

22

UMĚLCI KONTA BARIÉRY

můžeš / číslo 9 - 2014

Text: ŠTĚPÁN BENEŠ

Foto: JAN ŠILPOCH

Jste čilý ilustrátor, grafik, básník ihu-

debník. Jak to všechno zvládáte?

To všechno začalo už ve škole, psal jsem

básničky amaloval si. V18 letech mi pak

učarovaly asi čtyři věci najednou: divadlo

Semafor, skupina Beatles, jazz asurrea-

lismus. Na bázi toho všeho vznikaly moje

první básně, ataké surrealistické kresby.

Ty ale tehdy shumorem souvisely jen tro-

chu.

Takže khumoristickému vyjádření, jímž

jste dnes znám asi nejvíce, jste se pro-

pracoval přes vážné věci?

Přesně tak, ikdyž bych se trochu bál toho

označení vážnější. Usurrealismu člověk

nikdy neví, co je vážnější aco humornější.

Surrealismus, to jsou hlavně automa-

tismy. Auhumoru člověk pak musí ztěch

automatismů vyloučit to, co nefunguje,

avybrat si právě ta krátká spojení, která

vytvářejí nějaké humorné napětí nebo šok,

absurditu.

Dělat humor tedy rozhodně není legrace.

Které ztěch rolí, které jsme vyjmenovali

na začátku, se dnes věnujete nejvíce?

To záleží vždycky hlavně na osobní náladě

ana tom, co mě zrovna naplňuje. Azároveň

ina vnějších výzvách. Třeba někdy zavo-

lají, zda byste neilustroval knížku, takže

najednou se stáváte na měsíc ilustrátorem.

Azhruba před rokem mě vyzvali, zda bych

nenašel staré písničky, které jsem psával

na začátku sedmdesátých let. Tak jsem se

zase na půl roku stal muzikantem. Člověk je

vždycky chvíli něčím, ale de facto je pořád

Slíva (směje se).

Pojďme khudbě. Vminulosti jste hrával

pro radost, nedávno vám ale vyšlo

album snázvem Kup si bicí! Jak ktomu

došlo?

Na střední škole jsem bubnoval vplzeňské

bigbítové kapele Spiders, hrávali jsme pís-

ničky od The Searchers, Hollies, Beatles,

Kinks… (Podezřívavě se na mě zadívá.)

Víte, jak se to píše?

Ano, já ty kapely moc dobře znám.

Opravdu? Vždyť jste mladý, atohle už je

nějaký pátek (směje se).

Přeneslo se to na mě od táty, který big-

bítu holduje dodnes. Jak to ale pokračo-

valo uvás?

Později, roku 1971, jsem se dostal do tria

Petra Skoumala vČinoherním klubu, opět

jako bubeník vkabaretech dua Vodňanský –

Skoumal. Po pár týdnech jsem ukázal Janu

Vodňanskému své kresby abásničky. Poslal

mě snimi do Mladé fronty, kde jsem pak

měl někdy vlétech 72/73 pár týdnů vlastní

rubriku. Takže tak to vlastně všechno zača-

lo: bicími. Ateď, po čtyřiceti letech, se kruh

uzavírá; proto se to album jmenuje Kup si

bicí! Když se ti všechno bortí, utekla ti milá

ajá nevím, co ještě, tak si kup bicí!

■ Známý je především svými humoristickými kresbami a grafikami.

■ V minulosti působil jako bubeník i kytarista.

■ Vydal dokonce CD svých skladeb.

Kupte si bicí!

Jiří SLÍVA:

Červené víno, to je

pěkná barva. Hezky se

kombinuje spleťovou.

CAFÉ ROUSSEAU, litografie, 2010

TANGO OPEN, litografie, 2012