Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 12

12

můžeš / číslo 9 - 2014

TÉMA: Integrace a inkluze ve školách

�

některých ředitelů škol ipozornost sa-

mospráv. Ale dětí spostižením neubývá

aubývat nebude. Příroda aosud jsou silnější

než sebelepší medicína. Zdeňka Neudertová

ví, že uní život malých lidí vlastně začíná

abude velmi záležet na další podpoře akva-

lifikované pomoci, aby jednou, za mnoho

let, byli co nejvíce schopni samostatného

života: „Nejdůležitější je čas, který učitel dí-

těti věnuje. Proto radíme rodičům – dejte je

třeba do venkovské školy, kde je málo žáků.

Investujte do dojíždění, na pár let si odpusť-

te pohodlí. Pokud to jen trochu jde, snažte

se, aby vaše dítě bylo integrováno, aby se

dokázalo přizpůsobit normálnímu světu.“

Tadeáš ajeho ruka

Asi smálokterou školou jsou rodiče tak

spokojeni jako stou zdejší. Tady blednou

všechna hospodská moudra typu: kdo neu-

mí, učí. Monika Slabochová sem každý den

vozí svého Tadeáše. Čiperný asamostatný

kluk měl smůlu už při porodu – kompliko-

vaná paréza pravé ruky se už nikdy úplně

nespraví. Nemůže se sám obléknout, sám

zvládnout některé běžné dovednosti. Ajeho

mozek je také pravák, takže levá ruka bude

těžko plnohodnotnou náhradou. Právě díky

otevřenosti amodernímu vzdělávacímu

arehabilitačnímu programu ale dělá po-

kroky. Školka se ani nebrání, aby maminka

přinesla nová doporučení od lékařů snávr-

hem zvláštní rehabilitace. Paní Monika je

opravdu vděčná: „Diagnóza původně před-

pokládala, že ruka nikdy neporoste abude

nepohyblivá. Ale syn dokonce může chodit

na atletiku mezi zdravé děti. Chodíme

plavat, jezdíme na koni, snažím se pochytit

každou novou informaci omožnostech lepší

alepší rehabilitace. Kdybychom neměli tuto

školku, těžko, těžko by se Tadeáš zlepšoval.

Teď se nejvíc bojím, co bude po nástupu do

školy. Víte, iděti dokážou být kruté…“

Právě směs nejrůznějších postižení adět-

ských osudů tu plní další důležitou funkci –

zdejší děti se nediví jakémukoli handicapu,

už odmala se učí vzájemnému pochopení.

Dokonce tím trochu šokují běžné okolí,

když se vypraví na procházku nebo třeba do

divadla, aostatní vidí, jak jeden druhému

dokáže pomáhat. Skoro by se řeklo – má

být tato školka samostatná? Neprospělo by

zdravým dětem, kdyby měly denně na očích

ijiné osudy? Zatím to nejde, ale ředitelka

Neudertová se netají touhou ještě ituto

bariéru překonat.

Ovšem idylka to není

Děti irodiče jsou spokojeni. Většinou

netuší, že lounská speciální školka denně

řeší napjatý rozpočet, nedostatek peněz na

modernější vybavení, dost složité úřado-

vaní kolem každé koruny. Sponzoři občas

přispějí, město zajišťuje základní potřeby,

kraj platí asistenty, ale pokrok nabízí ještě

tolik speciálních pomůcek, které by mohly

opravdu pomoci vrehabilitaci, výchově,

vzdělání. Jen málo běžných škol dnes nemá

interaktivní tabule. Zdejší ředitelka zatím

marně hledá způsob, jak sehnat potřebné

tisíce. Nad poškozenými dlaždičkami jinde

mávnou rukou, mezi dětmi svážnými

motorickými poruchami jsou však velkým

nebezpečím. Samostatným asmutným

tématem je pak iodměňování pedagogů

idalších pracovníků těchto škol. Tady musí

učitelka ivyměňovat pleny.

Speciální školství má unás obdivuhod-

nou tradici. Tisíce občanů snejrůznějším

postižením díky němu získaly někdy ivelmi

vysokou kvalifikaci aobdivuhodně se

uplatnily. Jejich životy jsou svědectvím také

onás, ospolečnosti ajejí úrovni. Ale zdá se,

že přes všechna slova je nám cennější beton

na dálnicích než pomoc občánkům, jejichž

život nezačal právě šťastně. Neměli bychom

oširších souvislostech integrace ainkluze

ipodpoře rodičů postižených dětí mluvit

častěji než jen na začátku školního roku?

Ane pouze mluvit?



Děti irodiče jsou

spokojeni. Většinou

netuší, že lounská

speciální školka denně

řeší napjatý rozpočet,

nedostatek peněz na

modernější vybavení.

KAŽDODENNÍ PRÁCE

končí každodenním pochlubením.

JAK DLOUHÝ BY BYL POPIS VŠEHO, co musí

zdejší učitelky zvládnout? Velmi, velmi dlouhý.

PANÍ MONIKA

se netají

spokojeností

– Tadeáš

se opravdu

zlepšuje.