Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 15

15

můžeš / číslo 9 - 2014

ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ

Chránit znamená

iubližovat

Zdánlivě je výhodnější, když se výrazně

handicapované děti vzdělávají doma. Ale

bohužel jen zdánlivě. Pokusme se nastínit

obě varianty. Nejdříve tedy argumenty

pro. Kdyby se tyto silně handicapované

děti učily přímo vrodině, nemuseli by je

rodiče obtížně dopravovat do školy, mohli

by dohlížet nejen na jejich výchovu, ale

ina to, zda se jim ostatní neposmívají nebo

jim nějak jinak neubližují. Jejich vzdělává-

ní by mohlo být kratší aúspěšnější. Pokud

by rodiče nebyli schopni své děti vzdělávat

sami, mohli by do rodin docházet učitelé,

případně studenti pedagogických fakult.

Argumenty proti vzdělávání dětí vizolaci,

vrodině, jsou také pádné. Ve škole totiž děti

nerozvíjejí jen poznatky, ale učí se isociali-

zaci. Socializace je proces začleňování mezi

ostatní, napodobování chování ostatních,

učení přizpůsobit se, atřeba se ipodřídit,

ale také se ve skupině prosadit, získávat si

přátele ase všemi jednat. Toto všechno se

jedinec může naučit jedině ve své vrstevnic-

ké skupině, jakou je vnašem typu kultury

školní třída nebo jiná skupina stejně sta-

rých dětí. Poznatky jsou samozřejmě důleži-

té, ale nejsou jediným přínosem školy pro

dítě. Rodina své nějak handicapované dítě

obvykle preferuje, snaží se ho uchránit před

neúspěchem anepříznivým srovnáváním.

Vraném dětství je to správné, rodiče mají

podporovat své nějak znevýhodněné dítě,

ale jejich podpora na začlenění do společ-

nosti nestačí. Jednou musí protektivní, tedy

ochranné apodpůrné chování členů rodiny

skončit. Rodiče zde věčně nebudou ajejich

dítě nebude chtít být věčně nedospělé.

Vněkterých sociálních vztazích se ale

uplatnit může, ana své limity či omezení,

ale ina své přednosti si musí zvyknout již

vdětství. Ipřijetí svého odlišného sociál-

ního statutu patří kprocesu socializace,

tedy začlenění asebeuplatnění. Vizolaci

aprotektivní rodině se dítě nenaučí při-

jmout skutečnost, že je odlišné, že ve všech

případech prostě nemůže obstát. Musí se

naučit přijmout ivýsměch. Až jednou bude

opravdu velké, setká se sledasčím, aani ta

nejpečlivější rodina neochrání dítě vjeho

dospělosti. To by měli především pochopit

rodiče aprarodiče těchto dětí avědět, že

jakási tvrdost je pro dítě ivnegativním

srovnávání významnou zkušeností,

protože pro ně znamená sociální růst.

Příliš dlouhým ochranitelským přístupem

se sociální začlenění takového dítěte jen

zkomplikuje.



Autorka je socioložka,

členka rady Konta Bariéry.

SLOUPEK

Jiřiny ŠIKLOVÉ

Text: RADEK MUSÍLEK

Foto: JAN ŠILPOCH

I

nkluze přispívá ke spokojené asoudržné

společnosti, kde se může uplatnit každý

její člen, říká Klára Laurenčíková, spe-

ciální pedagožka apředsedkyně České

odborné společnosti pro inkluzivní vzdě-

lávání. Kvalitní aspravedlivé vzdělávání je

pro ni velké téma. Proto za ním několikrát

vyrazila do zahraničí, aby načerpala zkuše-

nosti. Kromě návštěvy Velké Británie aNizo-

zemska absolvovala istudijní stáž ve Finsku

aŠvédsku. „Vtěchto zemích už se neřeší,

jestli inkluze ano či ne. Tam už jde ohledá-

ní konkrétních metod, jak ji realizovat co

nejlépe,“ říká někdejší náměstkyně ministra

školství.

Nadějné vyhlídky

„Kdybychom se vČeské republice systema-

ticky vydali podobným směrem, byla bych

moc ráda. Věřím, že jsme na dobré cestě.

Existuje unás celá řada škol, které se kin-

■ Česká republika vinkluzivním vzdělávání dohání ztrátu.

■ Vzahraničí řešili podobné problémy jako my.

■ Klára Laurenčíková sdílí své zahraniční zkušenosti.

Česká inkluze

cizí optikou

kluzivnímu vzdělávání hrdě hlásí amají za

sebou vynikající výsledky,“ říká Klára Lau-

renčíková. Zejména za uplynulých pět let

vidí vsituaci unás významný posun. Inkluze

už se stala relevantním konceptem, který je

zmiňován voficiálních materiálech vlády

aresortu školství. Nejde už otéma devalvo-

vané jako pouhý kontroverzní výkřik party

nadšenců. Problematika inkluzivního vzdě-

lávání vstoupila do širšího povědomí.

�

KLÁRA LAURENČÍKOVÁ má zkušenosti z domácí praxe i ze zahraničních stáží.

Základ úspěchu tkví

vdostupné včasné

akvalitní přípravě pro

všechny předškoláky.