Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 9

9

můžeš / číslo 9 - 2013

ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ

by těžce postižené dítě mohli dát do ústavu,

ale neustoupí. Každodenně sobrovskou lás-

kou anámahou pracují na každém malém

zlepšení, které je možné. Oni také čekají,

že my ostatní budeme citlivější, chápavější,

že taková naše každodenní okoralost je jen

zdání, pod kterým ještě je člověk.

Avidím, že právě tohle se ve společnosti

zlepšuje, že víc avíc občanů pomáhá, věnu-

je peníze ičas, ne pro slávu, ale aby ukázali,

že jsou prostě lidmi. To tvrdím přesto, že ně-

kdy potkáme hrubiána, cynika nebo přímo

zločince, kteří se nám všem smějí do očí.

Jejich smích je, všimněte si, pokaždé kře-

čovitý, ioni vkoutku duše tuší, že hrubost,

zlodějina aubližování jsou… No prostě fuj!

Humor je znak vyrovnanosti

Všichni známe orchestr Jedličkova ústavu

Tap-Tap. Samí postižení, někteří těžce. Dříve

by je zavírali za zdi nějakých kombinátů pro

invalidy. Dneska jezdí po světě, vydávají

desky, dělají nejen skvělou muziku, ale

ihumor, někdy třeba idost drsný. Ale ztoho

mám při jejich produkcích největší radost.

Člověk se – až na mimořádné okamžiky

– vlastně nemá brát až tak vážně, jinak se

zblázní nebo uzavře sám do sebe. Tihle mu-

zikanti si dokážou dělat legraci ize svého

postižení! To znamená, že svůj osud přijali,

že nevěří na zázračné uzdravení, že jejich

duše jsou stejné nebo lepší než naše.

Každého znás někdo vychovával, někdo

nám vysvětloval život, jeho pravidla, problé-

my inaděje. Mám kamarádku, která knám

do divadla přivedla svou holčičku akluka,

ani ne tříleté, na představení Prodané

nevěsty. Hrajeme tuto naši adaptaci už léta,

Dobře vím, že pomáhat

potřebným prostě

musíme, tyto osudy mají

vsobě jiskřičku naděje

a naší opravdovou

povinností je proměnit ji

vtrochu větší plamínek.

vyznáme se vní amáme vždycky skvělý

zážitek zhumoru, který znova aznova fun-

guje. Najednou – dvě děti vhledišti. Aony

vydržely bez hnutí celé dvě apůl hodiny.

Najednou vidíte, co dobrý kumšt dokáže,

co je skoro naší povinností – nasvítit život

zjiného úhlu, zvážných věcí udělat nevážné

anaopak. Hledat vobyčejném dni to lepší.

Pomáhat, když můžeš, nebo alespoň nepře-

kážet, když nemůžeš.

Takhle budeme hledat další solidaritu

vpořadu Možná přijde icharita, který Česká

televize už podruhé připravila na 28. září.

Zvu všechny dobré lidi, ale iškarohlídy, třeba

se jim rozsvítí.



(Záznam amezititulky zj)

JIŘÍ LÁBUS

patří k těm

umělcům,

pro které není

solidarita

jen příleži-

tostný

nebo reklamní

pojem.

TATO TVÁŘ JE SPOJENA HLAVNĚ S HUMOREM,

ale se stejným nasazením si studuje

žádosti postižených.