Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 12

12

můžeš / číslo 9 - 2013

TÉMA: Neslyšící

12

■ Obrovské zkušenosti školy, která působí už od roku 1945.

■ Neslyšící děti čekají obtížné, ale nadějné roky.

■ Bez obětavých rodičů je úspěch vyloučený.

Eva PŘIBYLOVÁ:

Text: ZDENĚK JIRKŮ

Foto: JAN ŠILPOCH

Stále ještě chápeme neslyšící jako lidi, kteří mají vlastně jen

„malou“ vadu? Jaká je vaše zkušenost?

Neslyšící jsou opravdu často posuzováni, že jim téměř nic není.

Tak se na ně dívají úřady, sociální péče, tak se obtížněji aobtíž-

něji získávají důchody. Na druhou stranu je někdy okolí chápe

jako mnohem postiženější než třeba špatně chodící. Neschopnost

srozumitelně mluvit mnoho lidí docela odrazuje. Neuvědomují

si, že jde odůsledek sluchové vady. Může se vám zdát, že člověk,

který nemá viditelné postižení, může řídit auto, samostatně se

pohybovat, vše si obstarat, je ve vašich očích docela vpořádku.

Ale jakmile se sním chcete dát do řeči, přijde třeba išok.

Víme, že dítě narozené stěžkou sluchovou vadou má před

sebou vážný problém – nejen obtížnou komunikaci, ale jsou

ohroženy také další budoucí schopnosti. Je možné tomuto ne-

bezpečí předejít?

Pokud není unarozeného dítěte včas odhalena sluchová vada

nebo úplná ztráta sluchu, je opravdu téměř jisté, že se propásne

nejen vývoj řeči, ale také se naprosto uzavře možnost ovládat

svět abstraktních pojmů. Takže děti si sice osvojí materiální

pojmy, jako je třeba „stůl“ nebo „židle“, ale třeba slovo „radost“

nebo „zítra“ často chápou spíš jako shluk písmen. Ato je potom

iunás ve škole moc těžká práce.

Kdo nejčastěji zaviní tuto situaci? Rodiče? Lékaři?

Zlepšuje se to, ale pořád ještě máme případy, kdy knám přijdou

chlapečci, ukterých paní doktorka ještě ve třech letech řek-

ne: Jistě, kluci jsou líní mluvit, ono to přijde. Samozřejmě, už

umiminek se dělají nejjednodušší kontroly sluchu, ale víme, že

iti nejmenší neslyšící kojenci mají daleko vyvinutější periferní

vidění, takže na pohyb chrastítka při zkoušení zareagují. Jde

tedy ozkušenost lékaře.

Řekněme, že došlo ke správné diagnóze, poškození sluchu bylo

včas odhaleno. Co je pak nejtěžší?

Rozhodnutí rodičů. První možností je naplno se věnovat posti-

ženému dítěti, zapomenout na kariéru, volný čas inejrůznější

ambice. Většinou se obětuje maminka, je to těžké, zejména užen

svysokou kvalifikací, ale nese to ovoce. Máme mnohá srovnání

– například dvě dívky stéměř úplnou ztrátou sluchu. Sjednou

zůstala maminka patnáct let doma. Od nejútlejšího dětství sdce-

rou mluvila, trpělivě trénovaly, pracovaly do školy, takže zvládla

běžnou základní školu, knám přišla až na gymnázium. Amluvila

skoro stoprocentně. Nebo je tu druhá možnost – vyjít dítěti vstříc,

Někdy se mi zdá, že ještě před

deseti lety byli naši absolventi

sebevědomější, ambicióznější,

energičtější. Dnes pozoruji

určitou pohodlnost. A vsoučasné

společnosti to není zrovna dobrá

poukázka na úspěch.