Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 14

14

můžeš / číslo 9 - 2013

TÉMA: Neslyšící

Moderní technika opravdu změnila jejich

svět?

Jistě. Esemeska je báječný komunikační

kanál, počítač skvělý pracovní prostředek.

Když naši gymnazisté odcházejí na vysoké

školy, často si vybírají přírodovědné obory.

Práce vmoderní laboratoři jim umožňuje

skoro nevnímat své postižení. Abývají ivý-

bornými odborníky.

Vybere si někdo ipedagogickou fakultu?

Aby se vrátil se svou zkušeností do vaší

školy?

Máme takový příběh. Amoc to nefungovalo.

Víte, když neslyšící a– přece jenom ne doko-

nale – mluvící pedagog má učit třeba němči-

nu, prostě nepozná, že žák špatně vyslovuje.

Nemyslím si, že taková volba je šťastná. Na

druhou stranu máme dva pedagogy sjinou

aprobací ajejich výsledky jsou výborné.

Ajsou iskvělým příkladem pro děti.



se ocitne třeba vněmecké rodině, se moc

musí snažit, aby uspělo. Představte si ale na-

šeho žáka, který sice výborně zvládl mluvení

včeštině, amá najednou odezírat němčinu.

Zvykli jsme si pro neslyšící požívat pojem

svět ticha. Je tento svět něčím nebezpečný?

Ano, člověk se uzavírá do sebe. Nevidomý

musí kompenzovat svou vadu zvýšenou

citlivostí ke zvukům, křeči, khudbě atím

je nucen komunikovat. Někteří neslyšící

mají tendenci kuzavřenosti. Setkávají se

snepochopením atakové situace se chtějí

vyvarovat. Takže raději nekomunikují vů-

bec. Vzniká jakási vnitřní samota aumíte si

představit, co může všechno znamenat.

Řekněme si vtéto souvislosti něco onás

slyšících. Umíme se kpostiženým chovat?

Nejsme někdy až krutí?

Jsem optimistka. Společnost ví opostiže-

ných mnohem víc než dříve aumí ipomá-

hat.

Ivokamžicích, kdy vaši absolventi přechá-

zejí do běžného života, hledají zaměstnání,

uplatnění?

Samozřejmě se zajímáme odalší život

našich žáků. Jejich uplatnění je vkaždém

případě nějak limitováno. Ale izdravé děti

mají své limity – jeden je méně manuálně

zručný, druhý přecení svůj talent kurčité-

mu oboru, třetí nechce žít jinde než tam,

kde je zvyklý. My nikdy úplně neodbourá-

me náraz, který neslyšícího čeká při vstupu

do dospělého světa. Ale objektivní rozvoj,

třeba moderních technologií, dává našim

dětem nové anové šance. Informační tech-

nologie jim otevírají nové profese. Ale na

druhou stranu je avždy bude rozdíl mezi

virtuálním světem akaždodenním prak-

tickým životem. Někdy se mi zdá, že ještě

před deseti lety byli naši absolventi sebevě-

domější, ambicióznější, energičtější. Dnes

pozoruji určitou pohodlnost. Avsoučasné

společnosti to není zrovna dobrá poukázka

na úspěch.



Média

by měla pomoci

Každý znás asi řekne, že nejhorší

postižení je částečná nebo úplná ztráta

zraku. Oči jsou pro nás velmi důležitým

smyslem.

Nejenže vidíme všechny krásy kolem

nás, nejenže vidíme potenciální nebez-

pečí amůžeme na ně včas reagovat,

ale ipodle výrazu tváře, či dokonce očí

můžeme vysledovat pocity druhého vůči

nám.

Ale fakticky nejhorší je ztráta jiného

smyslu. Sluchu. Ztráta sluchu lidi zcela

vylučuje ze společnosti. Společnost

navíc neví, jak má slidmi stímto han-

dicapem jednat. Ktomu jde ohandicap,

který není na první pohled zřetelný,

atak se nám může chování neslyšícího

zdát divné.

Alidé nemají rádi divné věci, věci, kte-

rým nerozumějí.

Vzpomínám si, jak jsem jako malé dítě

jezdila oprázdninách za babičkou.

Ve vesnici žil starý pán, který neslyšel

avyjadřoval se dost nesrozumitelným

huhláním.

Když jsem ho potkala vmístním obcho-

dě, jak nakupuje, ato tak, že prodavač-

ce předal papír se seznamem aktomu

něco pro mě zcela nesrozumitelného

vyslovoval, měla jsem zněj jako malá

holka strach.

Na základě těchto drobných zkušeností

jsem ani okamžik nezaváhala, když se

na mě obrátily tři úžasné dámy spros-

bou, zda bych nezaštítila Týden osob

spostižením sluchu, jehož první ročník

se konal minulý podzim.

Vjeho průběhu se konalo po celé repub-

lice mnoho akcí neziskových organizací

pečujících oosoby súplnou či částečnou

ztrátou sluchu, na kterých neslyšící

prezentovali své problémy, zájemci se

mohli naučit pár znaků znakového

jazyka.

Zahájení týdne začalo seminářem

apoté tiskovou konferencí vSenátu.

Je třeba říci, že pro mě bylo velkým

zklamáním to, že vše proběhlo bez

zájmu televize, zejména mi chyběla

naše veřejnoprávní Česká televize, která

by měla jako první reagovat areferovat

opotřebách těchto osob.

Letos se bude konat druhý ročník ajá

věřím, že se dočkáme větší medializace

atím ivětšího povědomí společnosti

ozcela specifických problémech apotře-

bách lidí spostižením sluchu. Společ-

nost se musí těmto lidem otevřít.



Autorka je senátorka.

SLOUPEK

Daniely FILIPIOVÉ

Už léta se vede spor,

co je lepší. Zda prosté

uznání zvláštnosti

sluchově postižených

a respektování jejich

světa i se znakovou řečí,

nebo tvrdá, namáhavá

a dlouholetá cesta

kmluvené řeči.

SPOLEČNOST SI

NĚKDY MYSLÍ,

že v případě

postižených

jde jen o dávky,

příspěvky

a důchody. Ale

věc je mnohem

složitější,

říká zkušená

pedagožka.