Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 23

můžeš / číslo 9 - 2013

23

ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ

Dojezd velkého mejdanu

Opravdu jste už tehdy takto svět kolem

sebe vnímal?

Skládám vzpomínky afantazii imožnosti, co

by se mohlo stát, kdyby. Je vtom ikombina-

ce představ, zpětného hodnocení. Vdětství

se věci nabalují, vzpomínky samy fungují.

Připomínám, že se mohou lišit od reality –

isohledem na časový odstup. Ale já do toho

moc nezasahuji, klidně to přeženu. Když se

zpětně podíváte na 80. léta, najdete deziluzi

ijinde. Bylo to společenské téma. Uvědomte

si, že já svoji zkušenost nenadhodnocuji. Já

ji mám, není to jen moje vina, pracuji sní.

Nějak mi totiž dochází, že se obecně pohlíží

na umění, že to, co zachycuje aukazuje, že je

to pravda. To je omyl. Umění mluví omož-

nostech, co by se mohlo, kdyby, ne že to jsou

jen pravdy. Je to zrcadlo, mnohdy pokřivené

věkem, prostředím, kde se tvůrce pohybuje.

Není to pravda absolutní, ale osobní.

Některé obrazy inspirované betonovým

sídlištěm mi připomínají film Potomci lidí

nebo George Orwella aromán 1984.

Orwell mě tehdy úplně nenapadl, ale je

pravda, že vroce 1984 jsemto, co je vobra-

zech, prožíval. Vědomě jsem to ovšem ne-

bral. Člověk se ve fantazijním světě přehrá-

vá do silovějších pozic, než ve skutečnosti je.

Přeměňujete se do rytířů abojovníků. Pak

přijde atomová válka, všechno mizí, shoří.

Boj tam je. Vzpomínám si na Jižním Městě

na malý hřbitůvek nad Opatovem, kde je

snad dodnes památník, na kterém najdete

napsáno „společně prolitou krví jsme zpeče-

tili naše přátelství“. Boj, krev, přežití, to se

tam prolínalo vrůzných podobách.

Je svaším dospíváním spojená nějaká

pubertální vzpoura?

Určitě tam pubertální vzpoury byly, ale ne-

vědomé. Až když jsem začal víc číst, vnímal

jsem společnost vpatu, dostával jsem se ke

kapelám, tušil jsem, jak věci kolem fungují.

Betonové prostředí Jižňáku, jeho obrovské

proluky, mezi nimi věže, to se vtom promít-

lo. Bavil jsem se oJižním Městě surbanis-

tou, shodli jsme se, že je to zmršený projekt.

Nestavělo se od města ven, ale zvenčí kměs-

tu. Urbanistická nejednoznačnost Jižního

Města je charakteristická ipro moje obrazy

ve své době.

Kdy vás obrazy dokázaly uživit?

Trvalo to po škole nějakých sedm let, než

jsem se uměním začal živit. Školu jsem skon-

čil vdruhé polovině devadesátých let, což

byl dojezd mejdanu po revoluci. Skončila, už

jsme nebyli středem obdivu, nejlepší na svě-

tě, zájem galeristů očeský prostor se zmenšil.

Taky přišla první hospodářská recese.

Takže co jste? Pesimista, nebo optimis-

ta? Vidíte sklenici poloprázdnou, nebo

poloplnou?

Vždycky jsem viděl tu poloprázdnou. Jsem

snad realista, ale vždycky spíš očekávám, že

věci dopadnou hůř. To je otázka naturelu. 

Více na www.muzes.cz

Konto BARIÉRY

zorganizovalo

. aukční salon výtvarníků.

Aukce proběhla . prosince 

vpražském Karolinu avýtěžek

jde napodporu vzdělávání studentů

se zdravotním postižením.

Kdo je Josef Bolf

Narodil se vroce  vPraze. Vletech 

až  studoval Akademii výtvarných umění.

Vedle obrazů inspirovaných sídlištní Prahou

. a . let se průběžně věnuje kresbám.

Tímto tématem naplnil i svou letošní

pařížskou výstavu vgalerii Dukan.

info

Můžete být konkrétní?

Spousta pocitů je spojená sdospíváním,

sdětstvím ashodou okolností jsem se vdobě

tohoto rozhodování, jak dál, ocitl na sídlišti,

na pražském Jižním Městě. Tam mi došlo, že

sídliště je výrazný prostor jak architektonic-

ky, tak nahodilostí. Zpětně, přes atmosféru

80. let, kdy jsem dospíval, jsem se dopra-

coval k práci svěcmi, které mi připadají

důležité, amyslím, že iostatním lidem. Ty

pocity nejsou úplně libé, příjemné aztoho

pramení dojem, který obrazy vyvolávají.

To ve vás Jižní Město zanechalo tak drsné

vzpomínky?

Spíše jsem pracoval satmosférou, kterou

jsem si pamatoval. Třeba vcyklu škol před

lety vRudolfinu. Tady byl pro mě jako

zdroj pocitů institucionální tlak, který jsme

prožívali. Školní hry na hrůzu zatomové

války, branná cvičení. Předpokládám, že

většina učitelů věděla, že se nic nesta-

ne. Ale já to vnímal dramaticky. Že jsme

někde vlese, kde se skrýváme achráníme

před atomovou válkou, amoje rodina? Ta

tamhle někde uhoří? Totality podporují

separační úzkost.

Vy jste ztěch formálních branných cvičení

neměl legraci?

Asi jsem se tomu smál taky. Smích je

bezpečný únik. Ale zřejmě mi to úplně

nedocházelo, jak jsme chodili po lese

vpláštěnkách. Že když se něco stane, že na

nás Američané hodí bombu, tak já se jako

schovám vmetru, aco? Něco ztoho ve vás

zůstane.

Určitě má smysl pomáhat druhým

lidem, jakkoli, a jsem rád, že já tak

mohu činit prostřednictvím své práce.

Z CYKLU

VELKÉ OBLIČEJE,

akryl, pastel

na papíře,

2002–2011,

70 x 100 cm