Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 13

ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ

můžeš / číslo 9 - 2013

13

Kdo je Mgr. Eva Přibylová

Zástupkyně ředitelky mateřské a základní

školy a gymnázia pro neslyšící vPraze vJečné

ulici. Ve škole působí od r. .

Absolventka FTVS Univerzity Karlovy,

obor tělesná výchova a německý jazyk.

Organizátorka zahraničních výměnných

zájezdů a lyžařských kurzů.

info



Někteří neslyšící mají tendenci kuzavřenosti.

Setkávají se snepochopením a takové situace se chtějí

vyvarovat. Takže raději nekomunikují vůbec.

Svět ticha

není

krásný

pracovat pouze se znakovým jazykem auleh-

čit si celou situaci. Dnes je oběma dívkám

přes dvacet amožnosti jejich komunikace

sokolím jsou dramaticky rozdílené. Dlouhé

roky každodenní péče se zhodnotily.

Anajednou jsme uvěčného sporu. Co je

lepší – znaková řeč, nebo velmi pracný apo-

malý nácvik mluvení?

Nejvíc se diskutuje otom, která metoda

děti víc psychicky zatěžuje. Znaková řeč

je lehčí, méně náročná na síly dítěte, jde

vlastně odocela přirozenou dovednost.

Mluvená řeč je těžká, když dítě úplně nebo

skoro úplně neslyší, anemá tedy co napo-

dobit. Ale udětí sjiným postižením, třeba

pohybovým, také předpokládáme jistou

námahu, obtížné zvládnutí třeba pohybu

na vozíku, ale víme, že pro další život je

taková příprava výhodná. Filozofií naší ško-

ly je dávat přednost mluvení, když to jen

trochu jde. Naši absolventi pak odcházejí

do života mnohem lépe vybaveni, připrave-

ni na běžnou existenci skoro bez omezení.

Ato je nejdůležitější.

Víme, že znaková řeč je vlastně cizí jazyk.

Co tedy znamená, když se rodiče pro tento

způsob komunikace rozhodnou už od mala?

Pro takové děti je to koneckonců mateřský

jazyk. Jak už jsem říkala, jeho osvojení není

příliš namáhavé, takže dítě si docela vpoho-

dě žije. Jenomže pak přijde náraz – kontakt

se slyšícím amluvícím světem. Už léta se

vede spor, co je lepší. Zda prosté uznání

zvláštnosti sluchově postižených arespekto-

vání jejich světa ise znakovou řečí, nebo tvr-

dá, namáhavá adlouholetá cesta kmluvené

řeči. Asi nikdy nepřeváží jen jeden názor.

Ale my jsme přesvědčeni, že když existuje

naděje na kompenzaci postižení, nemáme

rezignovat.

Takže vaše škola je vlastně itakovým tré-

ninkovým centrem pro obtíže života?

No, nevím. My sice vyučujeme orálně, ale

někdy mám stejně pocit, že si děti dost opečo-

váváme, že jsme trochu jakýmsi skleníkem.

Máme ale výměnné pobyty do zahraničí –

ato je moc dobrý trénink. Izdravé dítě, když

PO LETECH PRÁCE NA ŠKOLE V JEČNÉ

ví Eva Přibylová dobře,

že mladí neslyšící potřebují

i více odolnosti pro budoucí život.