Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 11

11

ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ

můžeš / číslo 9 - 2013

definitivně uzavře možnost vybudovat na

nich schopnost slyšet, ahlavně schopnost

mluvit. Mohli jsme si vybrat, arozhodli jsme

se pro těžší, ale dnes viditelně krásnější

variantu – Kuba docela normálně komu-

nikuje, studuje na gymnáziu, na špičkové

úrovni hraje florbal. Zvládli jsme to.“ Tři

slova, dnes už obyčejná, klidná abezbolest-

ná. Jenomže knim vedl především okamžitý

kurz rodičovské výuky řeči.

Tam se také jasně rozřešilo dilema, zda

zvolit znakovou řeč, lehkou adocela příjem-

nou ipro malé pacienty. Jenomže také defi-

nitivně zavírající bránu kběžné komunikaci

ve společnosti. Tak přišly roky aroky plné

těžké práce pacienta irodičů, nejistoty, zda

vůbec nějaký úspěch bude, úplná proměna

představ okaždodenním životě.

Co se ztrácí aco se nalézá

První šlo stranou pokračování ve studiu. Kde

skončily sny oobjevování tajemství starých

foliantů adobrodružství varchivech! Kde

představy oklidném mateřství avlastním

zaměstnání! Katka se znovu opřela ovíru

– sní prošla těhotenství, sní se pustila po

naprosto neznámé cestě: naučit svého syna

co nejlépe mluvit. Manželovi zbyl důležitý

úkol, uživit azabezpečit rodinu, bydlení,

jistotu pro ženu adítě, kteří po celý den, ať

dělali, co dělali, řešili milionkrát stejný pro-

blém – jak se naučit apochopit jednoduchá

slova: máma, táta, doma, den, noc… Znovu

aznovu, pomalu azřetelně opakovala Katka

synovi hlásky aslova, ukazovala na věcech,

co znamenají, nekonečně dlouho čekala,

až se vklukově hlavičce, uzavřené vtichu,

propojí pohyby jejích rtů stím, co vidí – stůl,

okno, tráva, pes...

Asám, byť neuměle akostrbatě, to řekne.

Sám to řekne! Bylo to někdy beznadějné? „Už

nevím. Pamatuji si spíš kouzelné úspěchy.

Když až ve třech letech dostal sluchadla, měli

jsme zkrátka velké zpoždění, než se diagnóza

určila opravdu přesně, doslova se rozzářil.

Vyráběli jsme si amatérské pomůcky, trávili

spoustu času vhračkárnách aknihkupec-

tvích, tam všude byly pochopitelné věci

aobrázky. Museli jsme se smanželem naučit

ijinak mluvit mezi sebou, aby nás mohl sle-

dovat achápat obsah našeho dialogu. Museli

jsme… Já už nevím co. Ale Kubovo chápání

ařeč začaly fungovat. Nemyslím si, že jsem ty

roky ztratila. Mezi tím přišla Anička adnes už

jsme docela běžná rodina. Opět jsem začala

pracovat, ahlavně Kuba má obrovskou šanci

žít běžný život.“ Zase obyčejná věta. Nebo

ne? Ve světě, kde se cení kariéra, peníze,

prestiž aznačkové zboží?



Nejdůležitější

pomoc

Má snadnější život člověk, který je slepý,

nebo ten, co je hluchý? Vminulosti, kdy se

pracovalo především manuálně, snadněji

se začlenili špatně slyšící. Stačilo ostatní

napodobovat vpráci ačlověk stačil

auživil se. Mohl pracovat, tancovat,

sostatními ipopíjet. Ve společnosti, ve

které převládá manuální práce, není

hluchota tak velkým handicapem. Ale

dnes? Vinformační společnosti? Ta není

omezena jen na práci sdaty apočítačem,

ale patří kní ivyjadřování názorů na

složité otázky, chápání obecných pojmů,

diskuse, mediální vystupování, řízení

dopravních prostředků… Ato bez sluchu

prostě nejde.

Jako děti jsme si hrály na slepou bábu,

potácivě jsme chodily po místnosti nebo

mezi stromy amarně hledaly kamarády.

Marně až do okamžiku, kdy to někdo

zhledaných nevydržel avyjekl či příliš

hlasitě dýchal. Již tehdy jsem si uvědomi-

la, že sluch je možná důležitější než zrak.

Když jsem musela jako holčička jít spát

anaši, tedy rodiče, si vedle ještě povídali,

stačilo zavřít oči, vypadalo to, že spím,

amohla jsem se dál nepřímo účastnit.

Tehdy bych si raději vybrala slepotu než

hluchotu.

Ale být slepý anevědět, že steplým

pohlazením slunečního svitu je spojeno

ijasné světlo, že existuje istín arůzné

barvy, že trávník je zelený anebe většinou

modré, to by bylo taky těžké. Bezesporu

slepota vsoučasnosti nevylučuje jedince

ze společnosti tolik jako hluchota. Za-

plaťpánbůh, nemusím si vybírat ze dvou

špatných eventualit, ale musím počítat

stím, že spokročilým stářím – atakových

lidí bude stále více – se mi bude zhoršovat

jak zrak, tak sluch. Co pomůže? Různé

pomůcky, sluchadly počínaje asignalizací

konče. Co ale pomůže nejvíce? Pochopení

vmém okolí, pochopení ostatních, že

špatně slyším, asnaha mi pomoci. Arti-

kulací slov apohledem ztváře do tváře,

abych mohla odezírat slova, naznačením

pohybu rukama, úsměvem, obrázky,

trpělivým opakováním. Chápavý přístup

vmém okolí, vědomí druhých, že mám

tyto potíže, asnaha umožnit mi komu-

nikaci snimi. Toto se ale nedá předepsat

na recept, ani když si připlatíme. Takový

přístup khandicapovaným je třeba vytvá-

řet systematicky ve svém okolí, výchovou

aosobním příkladem. Mysleme na to,

ikdyž zatím slyšíme dobře.



Autorka je socioložka,

členka rady Konta BARIÉRY.

SLOUPEK

Jiřiny ŠIKLOVÉ

KDO NEVÍ,

skoro ani nevšimne,

že se Jakub musel

učit mluvit jen

se zbytkem sluchu.