Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 21

můžeš / číslo 5 - 2013

21

ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ

Nasklu je neobyčejné, že předem můžete konečný

výsledek jen odhadnout, ono se dotvoří samo.

Naučil jsem se, že sklo nesmíte znásilňovat.

Šenově, později vNovém Boru. Co vás tam

zaválo?

Popětačtyřicátém jsme začali připravovat

různé přednášky aputovní výstavy oumění,

že bychom stím objížděli republiku adělali

osvětu. Jenže jednoho dne si to doPrahy

přihasil právě Standa Libenský sdalšími

spolužáky, že založil Blok českého skla aže

to rozjedeme. Vseverních Čechách zůstala

spousta skláren apodniků iškol bez vedení,

sháněli tam lidi. Standa Libenský se vydal

doŽelezného Brodu, odkud pocházel, ajá

se dostal doKamenického Šenova. Sice

jsem nebyl ředitel, ale de facto jsem určoval

směřování školy. Fantastické bylo, že jsem

najednou měl kdispozici nejen školu astu-

denty, ale isklárny shutěmi askláři.

Nescházela vám nakonec ta akademie?

Nescházela, víte, mojí akademií byla praž-

ská Družstevní práce. To byla organizace,

která se zaměřila nadesignéry avýrobce

moderního designu aužitého umění,

navěci, které lidé denně používali. Upro-

střed Národní třídy měla odkonce dva-

cátých let prodejnu Krásná jizba, tam jste

mohl vidět věci odSutnara, Janáka, Sudka.

Tam jsem se při každé návštěvě Prahy ze

severních Čech zastavil, to byla moje akade-

mie. Vystavovali tam iskláři, pochopitelně

hodně ti ze Železného Brodu. Tam jsem

chodil pro poučení místo vysoké. Dnes je mi

smutno, když vidím, že tam prodávají boty

zapár korun.

Když používáte termín „nové české sklo“,

co bylo české sklo doté doby? Jen čistě

užitná záležitost?

To samozřejmě ne. Nemůžeme pominout

především Ludviku Smrčkovou, ta byla

designérkou vmoderním smyslu slova už

zaprvní republiky. Ale české sklo vtom

pojetí, jak se oněm bavíme, je přirozeně

spojováno skoncem 50. let, svýstavou Expo

1958 vBruselu.

Vy jste tam měl nádhernou plastiku, pro

kterou jste využil vlastně odpadní sklo, co

nechávají skláři potavbě pro další zpraco-

vání. Jak vás to napadlo?

Podívejte, sklo je šperk, je mnohem hodnot-

nější než zlato, je to nejvzácnější výtvarný

materiál. Ne co se týká faktické ceny, ale

mnohotvárnosti, využitelnosti. Sklo je proti

zlatu dominantnější apůsobivější. Je nevidi-

telné, najednou se zatřpytí anajednou tu je.

Co se nápadu sodpadem týká, každý nápad

chce svou dobu, svůj okamžik, kdy se naro-

dí. Mě to napadlo, když jsem dostal nabídku

udělat něco dovymezeného prostoru, který

vnašem bruselském pavilonu byl.

Existuje ještě ta plastika?

Ano, ale jen vkopii. Oni ji ti naši funkcio-

náři hned povýstavě namístě rozprodali

pokouscích…

Každopádně bruselské Expo 58 otevře-

lo vám idalším českým sklářům dveře

dosvěta.

To je pravda. Dveře mezi Západem aVýcho-

dem byly zavřené, poBruselu se otevřely

hodně doširoka. Byla to doba, kdy se začaly

předělávat apřestavovat československé

ambasády vesvětě. Doté doby to byly

uzavřené pevnosti. První nabídku jsem ale

dostal nalustr dovstupní haly velvyslanec-

tví vSofii. To ještě nebyl žádný Západ. Pak

přišla Amerika, Londýn adalší.

Co jste vSofii vymyslel?

Přes žárovku jsem vyfoukl ještě jednu vel-

kou žárovku. Až podlouhých letech jsem to

viděl ještě někde jinde, odjednoho cizince.

Ale pochybuji, že se inspiroval tou mou

sofijskou. Určitě naté naší ambasádě ani

nikdy nebyl.

Udělal jste hodně lustrů odté doby?

Desítky, možná stovky. Stal se ze mě lustrař.

Když se někde něco stavělo, renovovalo, tak

naRoubíčka se obraceli kvůli lustrům.

Vadilo vám to?

No, vadilo, to se říct nedá. Spíš toho bylo

hodně. Ale sám vidíte, nakonec jsem si

jeden takový vyfoukl ipro sebe doma. Tak

jednou zapůl roku zarok ho rozmontuju

aumyju. Kouzlo toho lustru spočívá vtom,

že se dá pokaždé složit trochu jinak. Systém

hnízd, jak tomu říkám, zůstává, ale umož-

ňuje varianty.

Konto BARIÉRY

zorganizovalo

. aukční salon výtvarníků.

Aukce proběhla . prosince vpražském

Karolinu avýtěžek jde napodporu

vzdělávání studentů se zdravotním

postižením.

PREMIANT, ručně tvarované hutní sklo, 2010

ŽLUTÍK, ručně tvarované hutní sklo, 2008

Stal se ze mě lustrař.

Když se někde něco

stavělo, renovovalo,

tak naRoubíčka se

obraceli kvůli lustrům.

Posmrti rodičů Bořka Šípka jste se stal

jeho poručníkem. Také on se proslavil

výtvarným sklem, dnes má sklářskou huť.

Inspiroval jste ho nějak?

Bořek už neměl tátu, když mu umřela máma

apotřeboval někoho, kdo zaněho třeba

chodil natřídní schůzky asdružení rodičů.

Protože seděl veškole vlavici smojí dcerou,

tak jsem mu toho poručníka dělal rád.

Naschůzky vlastních dětí jsem nechodil, to

měla nastarosti manželka, ale naty Bořkovy

jsem musel. Jinak jsem Bořka doničeho

nenutil, on šel vlastní cestou. Jen jsem mu

vysvětlil, že jestli se chce zabývat sklem,

musí umět ikreslit. Určitě ho ale ovlivnilo

ito moje prostředí.



Delší verze rozhovoru nawww.muzes.cz