Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 16

16

TÉMA: Nevidomí

Jinak je to ale při sjezdování. Nasvahu

totiž musel poslouchat Petra naslovo apřes-

ně zatočit tam, kam naněj zavolal. Jinak je

pro něj lyžování nebezpečné. Atak sjezdov-

ky pověsil nahřebík.

Závody spolu jezdí inadvojkole – tan-

demovém kole. Opět skamarádem Petrem.

„Petr řídí ajá jen šlapu,“ vysvětluje tréninko-

vou strategii.

Rád se vydává inalezeckou stěnu

napražský Smíchov. „Výhodou je, že tady

člověk nemusí mít parťáka, stačí, když ho

někdo jistí. Můžu jít třeba se svými dětmi, je

to jeden zmála sportů, které můžeme dělat

společně.“

Technologie pomáhají

Apak zkapsy vytáhne iPhone arozpovídá

se omoderních technologiích. Dostaly ho.

Když má srovnat život nevidomého před

dvaceti lety anyní, šokuje mě zajímavou

větou: „Je to, jako kdybychom právě objevili

oheň. Naprosto zásadní revoluce.“ Najde si

idnes.cz aspustí zařízení, které mu přečte

zprávy, stahuje si knížky apak je poslouchá.

„Můžu si nastavit rychlost, hlasitost. Přečte

mi to SMS zprávy.“ Je to pokrok oddob, kdy

mu vychovatelka nainternátu nebo hodná

sestra předčítaly knihy.

Jen naiPhone si nemůže zvyknout. Svůj

starý telefon dokázal ovládat jednou rukou

azachůze. To není udotykového telefonu

možné.

Ivo Budil si chválí iGPS navigaci, kterou

také často využívá. „Rád chodím poPraze

– předtím to bylo utrpení, odvaha avelký

risk.“ Musel se spolehnout, že potká někoho

hodného, kdo ho doprovodí. „Teď je to sGPS

amým úžasným psem Pepi lehké,“ dodává.

Pepinu celou dobu kontroluje, nepřestává ji

chválit, hovoří oní jako osvém novém oku.

Včem nelze zvítězit

Ivo je ženatý (svou ženu potkal, když jednou

spejskem bloudil Kavčími horami) aje tátou

patnáctileté Markéty ašestnáctiletého Dana.

Mrzí ho, že se jim nemohl věnovat tak, jak by

si představoval – dělat snimi sporty naplno.

„Musel jsem knim přistupovat jinak.

Věřit jim – třeba když byli malí ašli jsme

poulici, že mi nevletí pod auto.“ Ataky se

musel naučit předcházet konfliktům, proto-

že dobře ví, že když jim bude chtít dát facku

azačne je honit kolem stolu, nikdy nemůže

zvítězit. „Ale myslím, že mého handicapu

nikdy nezneužili,“ dodává.

„Je to úplně normální chlap snormálním

životem,“ shrnuje Magdalena Nováčková

zLeontinky. „Poněkolika letech přátelství

vnímám jeho handicap až sekundárně. Pra-

cuje, sportuje, má rodinu… Vzbuzuje vemě

respekt anikoli soucit,“ dodává.



Více fotografií k tématu na www.muzes.cz



můžeš / číslo 5 - 2013

Slepota je přijímána

nejlépe

Nepodívat se již nikdy druhému dotváře,

nevidět slunce, orientovat se jen pomocí

hmatu, hole, být odkázán nadruhé lidi – to

je strašná představa. Apřesto, právě nevi-

domí lidé jsou vnaší společnosti přijímáni

nejsnáze. Nejvíce jsou začleněni doskupin

ostatních, běžně dneska studují, jezdí veřej-

nou hromadnou dopravou, napřechodech

je pro ně zvláštní signalizace, nastanicích

tramvají jsou dokonce zvukové signály, kdy

vám neutrální syntetický hlas sdělí, jaké

číslo spoje právě vjíždí dostanice. Řidiči

sami evidují slepce sbílou holí čekajícího

napříjezd tramvaje aotevírají dveře, které

jsou pro ostatní zavřeny. Vmetru, podí-

váte-li se pořádně napodlahu stanic, jsou

vdeskách vyryté tři čáry vedle sebe. Jsou tři,

aby se slepý člověk mohl dobře orientovat

anemohl náhodou špičkou své hole vjet

dospoje dlaždic. Atyto tři čáry, pokud

ponich jede svou holí, ho jasně přivedou

kevstupu dodveří.

Namé přednášky nafilozofickou fakultu

chodil jeden posluchač, který si nahrával,

spíše namlouval podstatné body ajeho

zvláštní magneťáček mu to pak převedl

dopočítače vjemu srozumitelném kódu.

Nebo to nahrál nadalší magneťák adá-

val to svým kolegyním. Byl to velice inte-

ligentní student, tak si takto poznamená-

val jen to podstatné ajeho „zápisky“ byly

lepší, než když si je dělali ostatní. Kéž by

byl viděl, jak hezké byly ty jeho kolegyně,

co odněho si tyto záznamy braly apodle

nich se pak učily.

Moudrý slepec patří karchetypálním po-

stavám pohádek amýtů astal se symbolem

ivučení Carla Gustava Junga. Věštkyně

bývaly často vmytologii slepé. Jako by

jim právě ta slepota umožňovala poznat

podstatu apředvídat budoucnost. Také

Spravedlnost je zobrazována jako slepá.

Přesto či právě proto jako moudrá aspráv-

ně rozhodující aostatní ji poslouchají.

Proč ta relativní úcta knevidomým? Asi

proto, že slepých bývalo vlidské společ-

nosti vždy poměrně dost. Byli začleněni

mezi ostatní, protože jim rozuměli, slyše-

li, sledovali hovory druhých avyslovovali

svoje názory.

Ataky třeba je to proto, že každý znás,

kdo vidíme, si dovede představit, zavře-li

oči nebo zaváže-li si je, jak vypadá svět,

pokud nevidíte. To, co si dovedeme před-

stavit, je nám bližší. Dotakového člověka

se dovedeme vcítit, aproto ho laskavěji

přijímáme.



Autorka je socioložka,

členka rady Konta BARIÉRY.

SLOUPEK

Jiřiny ŠIKLOVÉ

Kdo je Ivo Budil

letý masér zpražské Bulovky přišel ooko

při hře skamarády vdevíti letech. Když se

ktomu přidal zánět očního nervu, ophtalmicu,

přišel vjedenácti letech ozrak úplně.

Nepomohla ani složitá operace ve letech.

Musel se smířit stím, že už neuvidí. Vtom

mu pomohl sport, manželka idvě děti.

Ivo Budil jezdí nakole, naběžkách, chodí

nalezeckou stěnu, potápí se, reprezentoval

Česko naparalympiádě vgoalballu, což je

slepecký sport podobný fotbalu.

info

STAL SE MASÉREM,

protože mu nic jiného nezbylo.

Ale svou práci si zamiloval