Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 15

můžeš / číslo 5 - 2013
ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ
15
■ Ivo Budil až do22 let věřil, že se mu zrak vrátí.
■ Složitá operace se ale nezdařila amusel se kesvému handicapu postavit čelem.
■ Dnes žije spokojený život – stal se masérem, hodně sportuje aje otcem dvou dětí.
Závodí pořád
avlastně
včemkoliv
Text: MICHAELA BUČKOVÁ
Foto: JAN ŠILPOCH
N
ejvětší neštěstí je naděje, říká Ivo
Budil, 46letý nevidomý masér,
který pracuje vPraze vNemoc-
nici naBulovce. Ví, očem mluví.
Narodil se jako zdravé dítě, dobře
si pamatuje rozdíl mezi modrou ačervenou
barvou. Ozrak přišel vdevíti letech, když
posobě skamarády házeli klacky. Trefili ho
dooka aon oně přišel. Později se ktomu
přidal zánět očního nervu, ophtalmicu,
avjedenácti letech přišel ozrak úplně.
Musel nastoupit doslepecké školy
azačít se vyrovnávat se svým postižením.
„Až do22 let to vlastně bylo jen takové če-
kání apřežívání. Nebylo to dobré období
mého života. Nejhorší byla naděje, že se
to zlepší, atím pádem iodkládání všeho
napotom.“ Vjeho případě to bylo čekání
naoperaci. Ta se uskutečnila, když bylo
Ivovi 22 let. Jenže nebyla úspěšná. Když
se probral znarkózy, lékař mu oznámil,
že už nikdy vidět nebude. „Zhroutil jsem
se azačal naněj křičet, bylo to strašné,“
vypráví vpražské restauraci, kam dorazil
zaasistence své fenky Pepi.
„Nezbylo mi než se kevšemu postavit
čelem,“ říká. Začal sportovat, vybral si práci,
které se věnuje dodnes. Stal se masérem.
„Byla to trochu znouze ctnost, ale nadru-
hou stranu – biologie mě vždycky bavila.
Byla to dobrá volba,“ dodává.
Přiznává ovšem, že díky rozvinutějšímu
hmatu umí vnímat napětí vetkáních, jeho
nevýhodou naopak je, že nevidí postavení
člověka, nemůže si ho prohlédnout, zda
nemá například skoliózu. „Další výhodou je,
že se holky přede mnou nestydí,“ dodává se
smíchem.
Běžky, kolo ilezecká stěna
Jeho velkou životní oporou avášní se stal
sport. Vzimě jezdí naběžkách, vlétě natan-
demovém kole. Chodí nalezeckou stěnu,
vyzkoušel si sjezdovky, chodí plavat ihrát
skamarády bowling. Vesportu zvaném
goalball, který hrají zrakově postižení, se
zúčastnil iparalympiády.
„Neumím zpívat, tak sportuji. Avlastně
závodím pořád, včemkoliv.“
Měl štěstí – našel si kamaráda, který ho
už dvacet let provází sportem. Anic mu ne-
daruje. „Kdybyste slyšela, jak nasebe občas
křičíme. Máme strašné kecy. Jindy se mě na-
opak snaží motivovat jako dítě,“ usmívá se
tento životní optimista. Apak se rozpovídá
osvé největší vášni – oběžkách. Několikrát
startoval naJizerské 50, letos si vyzkoušel
idalší dálkový závod La Transjurassienne
veFrancii azávody vPolsku.
„Běžecké lyžování je nejlepším sportem
pro nevidomé,“ pouští se dovyprávění.
„Naběžkách se mohu realizovat, jsou
úseky, kde lze střídat techniku, jet soupaž…
Vtomto sportu je to parťák Petr, kdo se mi
přizpůsobuje,“ říká.
IVO BUDIL
je velký sportovec.
Lezeckou stěnu nevidomým
velmi doporučuje.
Můžeš