Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 8



můžeš / číslo 4 - 2011

TÉMA: Novodobá chudoba

�

Vdomovech je přes dvacet tisíc dětí;

kdybychom jen desetinu pomohli vrátit

donormálních fungujících rodin, třeba

zachráníme této zemi dva tisíce talentů.

před skutečnou pravdou osvých rodičích

zavírá oči.

Věří jim tisíce nesplněných slibů, čeká

nazázrak. Akolem všichni vědí, že tatínek

nebo maminka jen lžou, slibují, chlácholí,

cynicky dávají sliby, které nikdy nechtějí spl-

nit. Je to pohodlnější než si vzít kluka nebo

holku zpátky domů astarat se.

Ale dětské domovy původně vznikaly

jako záchrana pro skutečně opuštěné

děti. Atakové jsou idnes.

Potkala jsem dívku, asi třináctiletou. Rodiče

zemřeli poautohavárii. Nikoho neměla.

Přitom zní čišelo, jak pěkný život měla.

Kroužky, sporty, dobré výsledky veškole.

Anajednou dětský domov.

Bude ji někdo motivovat, aby šla třeba

nagymnázium, nebo postačí, když se vyučí

kuchařkou? Nepřišla najednou okřídla, která

člověka můžou vynést kživotním úspěchům?

Kdo ji provede dodospělosti? Umíme my

všichni zařídit, aby ta křídla dostala zpět?

Akdyž ne, proč? Vdomovech je přes dvacet

tisíc dětí; kdybychom jen desetinu pomohli

vrátit donormálních fungujících rodin, třeba

zachráníme této zemi dva tisíce talentů.

Ovšem vy dobře víte, že mezi těmi

dvaceti tisíci je ivelká část dětí

snejrůznějším postižením, odložených

třeba právě proto, že už při svém

narození byly zklamáním.

To je další strašný stereotyp dnešní spo-

lečnosti. Vzal bych si dítě, mám všechny

podmínky pro jeho výchovu, mám peníze,

dům, všechno. Ale kdo mi zaručí, že ztoho

dítěte něco bude? Zájemců oadopce je

vlastně dost, ovšem děti jaksi neodpovídají

dobové normě.

Jsme společnost plná předsudků. Vzít

si romské dítě? Vzít si kluka nebo holčičku

navozíku? Náhradní rodičovství jako by

bylo investiční operací, ne lidským činem.

Nikomu nic nevyčítám, vím, co je výchova

vlastního potomka, avím dobře, co je tragic-

ky zničený sen. (Ljuba Krbová je manželkou

spisovatele Ondřeje Neffa, jehož dospělou

dceru zavraždil jeho zeť – pozn. redakce).

Ale ivaši čtenáři přece dobře vědí, co

všechno může rodina zvládnout, překonat,

změnit klepšímu. Přece máme kolem sebe

tisíce rodin spostiženými dětmi, které

Máme vespolečnosti

divnou atmosféru –

adoptivní rodiče

nebo pěstouni nejsou

moc ceněni.