Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 21

můžeš / číslo 4 - 2011

Č A S O P I S P R O T Y , K T E Ř Í S E N E V Z D Á V A J Í

NEJTĚŽŠÍ HODINA

Text afoto: ANDREJ HALADA

V

roce 1992, když jí bylo jedena-

třicet, ukončil její manžel svůj

život. Zůstala sama se třemi

dětmi, kluky ve věku jednoho,

tří a šesti let. „Samozřejmě pře-

mýšlíte, jaké byly důvody, jestli

jsem tomu mohla zabránit“,

říká. „Psycholog mě ale ujistil, že si nemám

nic vyčítat. Takové jednání není možné

předvídat anelze mu ani zabránit“.

První dny byla všoku, ale snažila se fun-

govat. Pár dní sní byl bratr, také matka, ale

tu chtěla rychle poslat domů. „Byla čerstvě

vdůchodu, atak měla tendenci vzít moji

domácnost dosvých rukou. Jenže já neměla

důvod ani chuť něco měnit.“

Byla namateřské, dostala také nějaké

peníze zpojistky adůchod, vefinanční

nouzi se naštěstí neocitla. Při zpětném

pohledu říká, že jí hodně pomohli ilidé

zjejich domu, paneláku nasídlišti. Soused

se nabídl, jestli by pro něho nepřekládala

stavební normy. Jako vystudovaná stavařka

ktomu měla blízko, ale ekvivalenty výrazů

„předpjatý beton“ adalších neznala. Texty

byly složité, honoráře žádný zázrak. Ale

alespoň myslela najiné věci. Druhou pomoc

jí přinesla sousedka, která tehdy dělala

vevydavatelství Iva Železného. Kromě toho,

že si chodila večer úplně normálně popoví-

dat anebála se ani mluvit otom, co se stalo,

měla doma fůru sešitků Večerů pod lampou,

které jí půjčovala. „Zhltla jsem asi sto

padesát příběhů otom, jak někdo čelí často

absurdním životním nesnázím, ale vždycky

všechno dobře dopadne,“ vzpomíná. Byla to

trochu zvláštní terapie, ale fungovala.

Ikdyž první měsíce měla pocit, že jenom

přežívá, situace se postupně měnila. „Zlo-

mem byl asi nástup dozaměstnání vroce

1994. Najednou jsem byla každý den mezi

lidmi.“ Nastoupila naplný úvazek donakla-

datelství Fragment jako redaktorka. Výhoda

BUDU MÍT ŽIVOT TAKOVÝ,

JAKÝ SI HO UDĚLÁM

Mnohé životní události jsou očekávané, jiné předvídatelné, některé překvapivé.

Sebevražda životního partnera je ale šok. Právě tohle se přihodilo Lence Vodrážkové,

dnes devětačtyřicetileté manažerce, která pracuje na pozici vedoucí správy

obchodních center v mezinárodní poradenské firmě DTZ.

spočívala vtom, že neměla pevnou pracovní

dobu, pracovala částečně izdomova. Or-

ganizačně to ale itak bylo složitější, hlavně

ranní vstávání, obléknout všechny děti,

vypravit je doškolky iškoly, ahlavně je včas

zase vyzvednout. „Možná jsem se až moc

snažila zvládnout všechno sama, ale nikdy

jsem neměla tendenci se litovat. Hodně mě

nakoply řeči typu: ‚Musíš se stím smířit,

teď budeš mít těžkej život.‘ Proč mi někdo

sugeruje, že zrovna já budu mít těžký život?

Budu mít život takový, jaký si ho udělám.“

Snažila se, aby kluci nepoznali, že je něco

vnepořádku. Ale přesto měla delší dobu po-

cit, že lidé vočích mají: „To je ta, co prožila

tu věc…“ Přestat přemýšlet nad tím, zda ji

okolí nesleduje, zda ajak všechno zvládá,

prý trvalo delší dobu.

Ikdyž měla odmanželovy smrti různé

partnery, odzačátku jí bylo jasné, že se

knim asi těžko někdo přistěhuje abude jí

pomáhat. „Věděla jsem, že kluky budu vy-

chovávat sama. Apokud někoho budu mít,

tak bude muset toto uspořádání respekto-

vat.“ Částečně to platí dodnes, ikdyž už jsou

všichni chlapci dospělí, ale dva mladší ještě

bydlí doma. Její současný partner to naštěstí

respektuje stejně jako fakt, že je nakluky

přece jen dost fixovaná amá oně strach.

Vprůběhu let se vyskytlo ipár dalších

obtížných situací. Především byla dvakrát

krátkodobě nezaměstnaná, musela si hledat

práci. „Zkoušela jsem různá zaměstnání ane

vždycky to byla dobrá volba. Když nechodíte

rád dopráce apřitom musíte vydělávat,

je to nepříjemný pocit. Práce je pro život

důležitá,“ vzpomíná. Dnes už si nejstarší syn

vydělává, kluci jsou starší, podobnou situaci

by si tak nebrala.

Říká, že celá ta zvláštní situace vybavila

kluky jednou věcí: ctižádostí. Cítili, že ně-

kdo vrodině chybí, atak se musí víc snažit.

„Ajako rodinu nás to semknulo – asi iproto

máme dneska dobrý vztah.“

PŘESTOŽE

SE LENKA

VODRÁŽKOVÁ

snažila,

aby synové

nepoznali,

že je něco

vnepořádku,

měla delší

dobu pocit,

že lidé vočích

mají: „To je ta,

co prožila tu

věc…“