Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 21

můžeš / číslo 4 - 2011
Č A S O P I S P R O T Y , K T E Ř Í S E N E V Z D Á V A J Í
NEJTĚŽŠÍ HODINA
Text afoto: ANDREJ HALADA
V
roce 1992, když jí bylo jedena-
třicet, ukončil její manžel svůj
život. Zůstala sama se třemi
dětmi, kluky ve věku jednoho,
tří a šesti let. „Samozřejmě pře-
mýšlíte, jaké byly důvody, jestli
jsem tomu mohla zabránit“,
říká. „Psycholog mě ale ujistil, že si nemám
nic vyčítat. Takové jednání není možné
předvídat anelze mu ani zabránit“.
První dny byla všoku, ale snažila se fun-
govat. Pár dní sní byl bratr, také matka, ale
tu chtěla rychle poslat domů. „Byla čerstvě
vdůchodu, atak měla tendenci vzít moji
domácnost dosvých rukou. Jenže já neměla
důvod ani chuť něco měnit.“
Byla namateřské, dostala také nějaké
peníze zpojistky adůchod, vefinanční
nouzi se naštěstí neocitla. Při zpětném
pohledu říká, že jí hodně pomohli ilidé
zjejich domu, paneláku nasídlišti. Soused
se nabídl, jestli by pro něho nepřekládala
stavební normy. Jako vystudovaná stavařka
ktomu měla blízko, ale ekvivalenty výrazů
„předpjatý beton“ adalších neznala. Texty
byly složité, honoráře žádný zázrak. Ale
alespoň myslela najiné věci. Druhou pomoc
jí přinesla sousedka, která tehdy dělala
vevydavatelství Iva Železného. Kromě toho,
že si chodila večer úplně normálně popoví-
dat anebála se ani mluvit otom, co se stalo,
měla doma fůru sešitků Večerů pod lampou,
které jí půjčovala. „Zhltla jsem asi sto
padesát příběhů otom, jak někdo čelí často
absurdním životním nesnázím, ale vždycky
všechno dobře dopadne,“ vzpomíná. Byla to
trochu zvláštní terapie, ale fungovala.
Ikdyž první měsíce měla pocit, že jenom
přežívá, situace se postupně měnila. „Zlo-
mem byl asi nástup dozaměstnání vroce
1994. Najednou jsem byla každý den mezi
lidmi.“ Nastoupila naplný úvazek donakla-
datelství Fragment jako redaktorka. Výhoda
BUDU MÍT ŽIVOT TAKOVÝ,
JAKÝ SI HO UDĚLÁM
Mnohé životní události jsou očeva, jiné předvídatel, některé překvapi.
Sebevražda životního partnera je ale šok. Právě tohle se přihodilo Lence Vodrážkové,
dnes detačtyřicetile manažerce, která pracuje na pozici vedoucí spvy
obchodních center v mezirodní poradenské firmě DTZ.
spočívala vtom, že neměla pevnou pracovní
dobu, pracovala částečně izdomova. Or-
ganizačně to ale itak bylo složitější, hlavně
ranní vstávání, obléknout všechny děti,
vypravit je doškolky iškoly, ahlavně je včas
zase vyzvednout. „Možná jsem se až moc
snažila zvládnout všechno sama, ale nikdy
jsem neměla tendenci se litovat. Hodně mě
nakoply řeči typu: ‚Musíš se stím smířit,
teď budeš mít těžkej život.‘ Proč mi někdo
sugeruje, že zrovna já budu mít těžký život?
Budu mít život takový, jaký si ho udělám.“
Snažila se, aby kluci nepoznali, že je něco
vnepořádku. Ale přesto měla delší dobu po-
cit, že lidé vočích mají: „To je ta, co prožila
tu věc…“ Přestat přemýšlet nad tím, zda ji
okolí nesleduje, zda ajak všechno zvládá,
prý trvalo delší dobu.
Ikdyž měla odmanželovy smrti různé
partnery, odzačátku jí bylo jasné, že se
knim asi těžko někdo přistěhuje abude jí
pomáhat. „Věděla jsem, že kluky budu vy-
chovávat sama. Apokud někoho budu mít,
tak bude muset toto uspořádání respekto-
vat.“ Částečně to platí dodnes, ikdyž už jsou
všichni chlapci dospělí, ale dva mladší ještě
bydlí doma. Její současný partner to naštěstí
respektuje stejně jako fakt, že je nakluky
přece jen dost fixovaná amá oně strach.
Vprůběhu let se vyskytlo ipár dalších
obtížných situací. Především byla dvakrát
krátkodobě nezaměstnaná, musela si hledat
práci. „Zkoušela jsem různá zaměstnání ane
vždycky to byla dobrá volba. Když nechodíte
rád dopráce apřitom musíte vydělávat,
je to nepříjemný pocit. Práce je pro život
důležitá,“ vzpomíná. Dnes už si nejstarší syn
vydělává, kluci jsou starší, podobnou situaci
by si tak nebrala.
Říká, že celá ta zvláštní situace vybavila
kluky jednou věcí: ctižádostí. Cítili, že ně-
kdo vrodině chybí, atak se musí víc snažit.
Ajako rodinu nás to semknulo – asi iproto
máme dneska dobrý vztah.“
ESTOŽE
SE LENKA
VODŽKOVÁ
snila,
aby syno
nepoznali,
že je co
vnepořádku,
la delší
dobu pocit,
že lidé vočích
ma: „To je ta,
co prožila tu
věc
Můžeš