Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 11

Č A S O P I S P R O T Y , K T E Ř Í S E N E V Z D Á V A J Í

můžeš / číslo 4 - 2011

JSME DIVNÁ SPOLEČNOST

spolužák zamává před očima luxusním

mobilem nebo značkovou botou. Vím, že

hodnoty života jsou jiné, jenomže upro-

střed nevábné Libně se krásně vykládají

poučky oceně vzdělání, poctivých mezi-

lidských vztazích adobru, které zvítězí.

Zajíčkovi pochopitelně mají televizi. Každý

večer vidí aslyší ostovkách milionů, které

zase kdosi zašantročil, ukradl, promrhal

ze státního. Každý večer se dívají dosvě-

ta plného okázalých zábav, zbytečných

slavností, neschopných, ale přeplacených

sportovců nebo cynických zlodějů, kteří se

cestou nabanket smějí dokamery.

Co by třeba šlo i bez peněz

Nemají hlad ani zimu, dělají všechno pro to,

aby jejich děti neměly zbytečné starosti, ale

přesto – co si myslí otéto společnosti, otéto

zemi?

Nemají hlad ani zimu,

dělají všechno pro to,

aby jejich děti neměly

zbytečné starosti, ale

přesto – co si myslí

otéto společnosti,

otéto zemi?

Když se přímo zeptám – cítíte se chudá? –

jen svelkým sebezapřením tiše přisvědčí: asi

ano. Je nasvět asvé okolí příliš náročná? Je

málo skromná? Jako dlouholetá čtenářka

Můžeš zná mnohem tragičtější osudy aví, že

předstírání nic nezmění.

„Oficiálně nejsme naživotním minimu,

takže se najdou ilidé, kteří nám doočí

řeknou – co byste chtěli? Každý má nějaký

problém…“

Problém Zajíčkových se jmenuje Kačka.

Nezvratně tělesně postižená, ale úspěšná

veškole, kde ji mají rádi akde se jí líbí.

Když jí to vydrží, třeba se jednou bude sama

schopna uživit, nebo dokonce přinést své

zemi velké zisky. Nebyla by první, kdo zvo-

zíku udělal „díru dosvěta“.

Kdyby nic jiného, podporovat rodiny, aby

vedly své děti kdobrému vztahu keškole

avzdělání vůbec, je – jak každý den zní

ztelevize – nejušlechtilejší cíl této společ-

nosti. Deklarace hodná vytesání dokamene.

Osudy jednotlivých rodin ovšem blednou

před velkými, skoro historickými cíli států,

vlád aparlamentů. Paní Zajíčková nato

má svou odpověď: „Každý den přemýšlím,

jestli bychom se neměli vystěhovat. Třeba

doSkandinávie. Manžel zatím nechce…“

Někdo by řekl – jen ať jdou!

Šel jsem přes celou Libeň až dolů naPal-

movku anapadlo mě – když před svou

chudobou utečou Zajíčkovi, nebudeme oně

ajejich Kateřinu chudší my, kteří zůstane-

me?

KAŽDÝ DEN NEJMÉNĚ DVAKRÁT je nutné zvládnout dopravu Kačky poschodech.

Svozíkem váží čtyřicet kilogramů. Násobme počtem dnů vroce…

„ Každé tři měsíce dostávám výzvu,

abych obvodnímu úřadu znovu doložila, že

mám nárok napříspěvek nabydlení. Utoho

papíru nikdy není potřebný formulář, ten si

musím vyzvednout aněkdy ičekat vefrontě.

Nainternetu to není. Každé tři měsíce…“

Vtéto chvíli se třicetiletá žena přizná,

že pak přichází domů aje-li sama, pláče.

Stejně jako když už tři roky žádá aprosí

obezbariérový byt kdekoliv vPraze. Ten

současný není špatný, ale schody doprvního

patra? Kateřina isvozíkem už váží čtyřicet

kilo. Až bude chodit dočtvrté, dopáté,

došesté třídy? Její rodiče si platí důchodové

připojištění, poctivě splácejí půjčky, které

si vzali nanezbytné věci, rozhlížejí se, kde

by jen našli příležitost, jak svůj život zlepšit.