Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 29

Č A S O P I S P R O T Y , K T E Ř Í S E N E V Z D Á V A J Í

můžeš / číslo 4 - 2011

NÁZORY

JAK SI VLASTNĚ

MÁME ŘÍKAT

Politická korektnost je užitečná, pokud ji chápeme jako

ohleduplnost k jinakosti nebo alespoň jako slušnost ve vy-

jadřování. Nesmí se to s ní přehánět, protože se pak mění

na hyperkorektnost, v níž pojmy ztrácejí svůj význam.

Text: TOMÁŠ CIKRT

Ilustrační foto: ERIK ČIPERA

V

eSpojených státech se před

více než dvaceti lety začal při

veřejných slyšeních kprojed-

návaným zákonům objevovat

požadavek, aby se místo pojmu

„handicapovaní jedinci“ začalo

používat spojení „lidé spostiže-

ním“. Vroce 1990 vznikl zákon oAmeriča-

nech se zdravotním postižením (Americans

with Disabilities Act) aodté doby se ujal

politicky korektní jazyk označovaný jako

people-first language. Klade naprvní místo

označení člověk (občan, osoba, Jirka či

Pepina) ajakékoliv další charakteristiky jsou

až namístě druhém. Nejsme tedy postižení

lidé (tělesně, zrakově, sluchově atd.), ale

lidé spostižením(tělesným, zrakovým či

sluchovým atd.).

Ono „s“ je tam důležité, ale dobře může

posloužit ijiná předložka nebo nějaká jazy-

ková klička, která člověka ponechá naonom

prvním místě: tedy nikoliv vozíčkář, ale

člověk navozíčku nebo člověk, který používá

vozík. Stejně tak dítě není autista, ale chlapec

nebo dívka sautismem, není malý člověk, ale

člověk malého vzrůstu. Vprostředí odborní-

ků akomunit osob se zdravotním postižením

se jazyk sčlověkem naprvním místě používá

bez problémů ivČesku. Vmédiích avpo-

litice se však unás, žel, nadále sveřepě drží

pojmy invalida ahandicapovaný.

I v němčině především člověk

Také Němci mají své „nejprve člověk“

(Mensch zuerst), ale dočetl jsem se, že

tamní stejnojmenné hnutí šlo ještě dál

apožaduje, aby se místo například mentálně

postižený nepoužívalo člověk smentálním

postižením, ale člověk stěžkostmi (poru-

chami) vučení. To mi připadá jako poněkud

přehnaný požadavek, neboť jakoby popírá

jakoukoliv existenci zdravotního postižení.

Sučením má přece občas potíže každý. Je

to stejné, jako by se místo člověk navozíč-

ku smělo říkat jenom člověk spřekážkami

vpohybu. Každému se může stát, že mu

něco vletí docesty, ale ne každý přitom musí

sedět navozíku. Taková hyperkorektnost je

nesmyslná.

Etiketa

Kromě korektního jazyka se prosazují iširší

pravidla zdvořilého chování klidem se

zdravotním postižením, čili krátce anglicky

disability etiquette (etiketa zdravotního

postižení). Vznikají doporučení (guidelines)

pro komunikaci sosobami spostižením,

skonkrétními radami například: – při

vstupu domístnosti se identifikujte (zra-

kově postižení), – nesnažte se tlačit vozík

bez dovolení člověka, který naněm sedí,

– ověcech, které se týkají osoby spostiže-

ním, jednejte vždy přímo sní, ne sjejím

doprovodem atd.

Napodobném základě vyšla určitá

doporučení iunás. Velice užitečné zásady

komunikace lékařů apacientů se zdravot-

ním postižením vydalo už před dávnými lety

ministerstvo zdravotnictví anedávno opráši-

la Národní rada zdravotně postižených.

Sami lidé spostižením dokážou osobě, ale

pouze mezi sebou, hovořit jazykem, zněhož

by „běžnému“ občanovi asi místy zatrnulo.

Nebudu ty drsné výrazy opakovat. Ale znal

jsem jednu paní učitelku, která své žáky se

zrakovým postižením láskyplně nazývala

„moji slepejši“. Nebylo vtom nic zlého, měla

je ráda apředpokládám, že oni ji také.

Ono totiž nesmírně záleží natom, kdo

avjakém kontextu mluví. Ajak mi napsal

současný ředitel Jedličkova ústavu aškol

Jan Pičman: Naši studenti vneformálních

situacích připouštějí, že jim je jedno, jak

jim říkáme, ale důležité je, jak se knim

chováme.

Mně ztoho plyne: kdo má klidem spo-

stižením skutečně dobrý aotevřený vztah

aodpovídající sociální inteligenci, ten se

nanějakou korektnost moc ohlížet nemusí.

Kdo si není jist sám sebou, ať se jí drží. Ale

kdo má pod jazykem jed, tomu ani zvláštní

etiketa nepomůže.

Článek navazuje natext zminulého čísla:

Proč nejsme invalidé ani handicapovaní

KDO MÁ K LIDEM s postižením

dobrý a otevřený vztah,

nemá s korektností potíže.