Strana 24
můžeš / číslo 4 - 2011
PÉČE O LIDI S POSTIŽENÍM
Čtyřicet let totality
poznamenává péči
o lidi s postižením
doposud. Velká snaha
o koncentraci do
specializovaných institucí
vyvolala po roce 1989
vlnu integračního
boomu. Další léta však
ukázala, že nic neplatí
absolutně. Je iluzorní
uvěřit, že všichni lidé
s postižením jsou schopni
zvládnout zapojení
do běžného života.
Na roli specializovaných
zařízení má jasný názor
ředitel Jedličkova ústavu
a škol v Praze
PhDr. Jan Pičman.
Jan Pičman:
DŮLEŽITÁ JE
MOŽNOST VOLBY
Text: RADEK MUSÍLEK
Foto: JAN ŠILPOCH
Proměnila se nějak situace
votázkách integrace proti době
před přibližně patnácti lety?
Já přišel doJedle vroce 1994, kdy se inte-
grační vlna teprve rozbíhala. Vté době vzni-
ká vJedli speciálně pedagogické centrum,
které začalo myšlenku integrace prosazovat.
Objevila se názorová pluralita, takže nastaly
změny. Odpoloviny 90. let začaly děti znaší
základní školy odcházet doběžných škol.
Časem začaly naopak nabírat nasíle počty
středoškoláků. Otevřely se jim možnosti
získat větší nezávislost narodině.
Svůj pobyt nainternátu vJedli nevnímali
jako segregaci, ale jako cestu kosamostatně-
ní. Pro řadu znich navíc nebylo moc jiných
alternativ, protože doma neměli vhodnou
školu. Základka tak vJedli pozbyla své domi-
nantní postavení. Proměnila se spíš vjakousi
záchytnou síť pro ty, kteří se znejrůznějších
důvodů rozhodli, že docházka dospeciálního
zařízení je pro ně nejlepší volba.
Snažili se nadšení přívrženci
inte grace umístit vběžné škole
každého azavšech okolností?
Já jsem tohle zažil vněkdy až militantní
podobě. Dokonce občas iuněkterých svých
kolegů, kteří byli přesvědčeni, že prakticky
každý se může vzdělávat vběžném hlavním
proudu sostatními. Občas zaznívaly ihlasy
volající poúplném zrušení spe ciálního
školství. Myslím si, že to by nebylo moudré.
Vždyť cílem docházky donějakého vzdě-
lávacího zařízení není přítomnost žáka
sama osobě. Jde opřípravu člověka naco
nejlepší fungování, až školu opustí. Aněkdy
je prostě vhodnější příprava vespeciální
škole. Protože integrace nemusí vždycky
zafungovat. Dítě se přece může vzdělávat
vjakékoliv škole, ale jde oto, zda forma
toho vzdělávání je optimální. Což nemusí
pokaždé představovat škola běžná. Hrozně
moc přitom záleží naindividuální situaci
dítěte avšech okolnostech.
Pro někoho je běžné prostředí lepší, pro
druhého nikoliv. Vtom mě utvrzuje fakt, že
speciální školy potkávám ivzápadní Evropě.
Ačkoliv doČech občas přicházejí zprávy naté-
měř propagandistické úrovni otom, jak Anglie
či Dánsko ruší speciální zařízení pro děti
spostižením. Protože prý nejsou potřeba. Při-
tom já vím, že to není pravda, neboť ty školy
navštěvuji avím opotřebnosti jejich existence.
Vkaždé zemi by měla fungovat alternativa pro
rozhodnutí, jakou cestu rodina idítě zvolí.
Dá se tedy říci, že tohle je nová role
zařízení typu Jedle? Vytváření
alternativy kintegraci, vedle které
si našla plnohodnotné místo?
Myslím, že jde odobrou pozici ajá bych
ji určitě podporoval. Být místem pro lidi,
kteří si znejrůznějších důvodů nevyberou
docházku doběžné školy. Občas ty důvody
tkví vsociálních kontextech.
Když dítě nebo mladý člověk chodí
doškoly, kde jsou kvůli jeho handicapu
všichni zdraví spolužáci rychlejší, nezávislej-
ší aúspěšnější, může to mít velmi negativní
dopad napsychiku. Nejde přece jen ově-
domosti získané odučitele, ale ioutváření
Celospolečensky panuje
názor, že integrace
rovná se dobro,
vše ostatní je zlo.